„Program byl pro orchestr natolik exponovaný, že by se dal nazvat koncertem pro orchestr.“

„Vynikajícím způsobem vyzněly sólové výstupy jednotlivých hráčů orchestru.“

„Dirigent a orchestr výtečně spolupracovali na vystižení charakteru jednotlivých kontrastních částí díla.“

Posledním abonentním koncertem řady Platina skončila koncertní sezóna Plzeňské filharmonie. Vzhledem k několika odloženým koncertům z doby pandemie však bude orchestr účinkovat i během letních měsíců jinde, doma pak na festivalu Živá Plzeň v srpnu. Orchestr letos pro své publikum připravil bohatý program ve dvou klasických řadách Platina a Diamant, řadě napříč žánry Crossover a řadě speciálních interaktivních programů pro děti Duha. Mimo to se systematicky snaží pracovat s mladými hudebníky v projektu Muzikantská naděje, kdy se nadaní žáci Plzeňského kraje zapojují do orchestrální hry pod vedením jednotlivých nástrojových skupin hráči orchestru.

V těchto dnech právě probíhá předprodej předplatného na příští sezónu. Šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki dbá na uvádění děl, která v Plzni ještě nezazněla. Těšit se můžeme třeba na skladby, které se všeobecně uvádějí velmi zřídka. Jmenujme třeba Concertino pro housle a komorní orchestr Karla Boleslava Jiráka, Concerto grosso pro trubku, klavír, vibrafon, kontrabas a orchestr Andreje Ešpaje nebo Koncert pro violoncello a orchestr Mieczysława Weinberga. Vedle sólistů nastupující generace vystoupí i renomovaní zahraniční hráči jako klavíristé Frank Braley nebo Howard Shelley. Novinkou je také jmenování rezidenčního sólisty příští sezóny Igora Ardaševa.

Za úspěch managementu orchestru se dá považovat i převzetí pořádání koncertů Kruhu přátel hudby v Plzni a založení nové chrámové koncertní řady. Mimo tyto abonentní koncerty orchestr vystupuje na řadě mimořádných koncertů, a to jak v Plzni, tak jinde po republice (třeba na festivalu Dvořákova Praha), a v neposlední řadě vystoupí v rámci mnoha zahraničních projektů hlavně v Německu.

Závěrečný koncert sezóny, který slovem uvedla ředitelka orchestru Lenka Kavalová, nesl název Viva España. Zazněla díla inspirovaná španělskou kulturou, španělského autora a jednoho francouzského. Plzeňskou filharmonii řídil její šéfdirigent Chuhei Iwasaki. Jakkoli se zdálo, že v programu chybí sólista, program byl pro orchestr natolik exponovaný, že by se dal nazvat koncertem pro orchestr.

Úvodem zaznělo Španělské capriccio Nikolaje Rimského-Korsakova. Dílo, které je prodchnuto španělskými rytmy a lidovou melodikou, zaznělo v podání Plzeňské filharmonie v plném lesku. První hráči jednotlivých nástrojových skupin excelovali v náročných sólech. Hned v úvodní části Alborada to byl skvěle až folklorně znějící klarinet, ve druhé Variazioni to byly výtečné horny a vzápětí po nich anglický roh. Hráčka na anglický roh byla schopna tvořit velké fráze a zaujal barevný tón jejího nástroje. Ve třetí části, další Alboradě, excelovala svou technickou ekvilibristikou koncertní mistryně orchestru Hana Hložková. Čtvrtou část Scena e canto gitano (Scéna a cikánská píseň) otevírá sólo horen a trubek. Následuje další kadence koncertního mistra, to vše pod trylkem bubínku. Dirigent až geniálně vystihl charakter následujícího třídobého tance, kde se v sólu blýskli první hráči flétny a klarinetu, harfy a posléze skupiny prvních a druhých houslí. Připadá mi, že závěrečnou částí Fandango asturiano, která je ve své codě plná synkopického rytmu, se musel inspirovat pianista Friedrich Gulda ve svém díle Koncert pro mne, kde jedno místo zní téměř identicky…

Další skladbou byla autorem výtečně instrumentovaná klavírní suita Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. Ve verzi pro orchestr nenajdeme druhou část Fugu a závěrečnou Toccatu. Celkové vyznění suity podtrhl úplně jiný, měkký zvuk orchestru. Opět vynikajícím způsobem vyzněly sólové výstupy jednotlivých hráčů orchestru. Přestože toto dílo není španělského původu, díky svým rytmům a barevnosti do programu výborně dramaturgicky zapadlo.

Po přestávce zazněla Suita z baletu Třírohý klobouk o dvou dílech, jejímž autorem je Manuel de Falla. Zatímco první díl zazněl celý včetně introdukce, ve druhém díle dirigent logicky vynechal několik prostředních částí. K barevnosti vyznění díla přispívá opět přítomný anglický roh, pikola, harfa i klavír. Rovněž užití množství rozličných bicích nástrojů, vyžadující přítomnost šesti hráčů, je zajímavé. Dílo vyznělo stylově čistě, dirigent a orchestr výtečně spolupracovali na vystižení charakteru jednotlivých kontrastních částí díla.

Celé vyznění „španělského programu“ Plzeňské filharmonie bylo publikem přijato velmi kladně. Ředitelka orchestru nezapomněla poděkovat třem institucím, podporujícím činnost orchestru: Městu Plzeň, Plzeňskému kraji a Ministerstvu kultury ČR. Zároveň posluchače pozvala na zahajovací koncert další sezóny, který se uskuteční 22. 9. 2022.

Poslední koncert „diamantové řady“ patřil tentokráte české hudbě – mistrům, jejichž díla zaznívají na světových koncertních pódiích. Za osobní účasti skladatele Jiřího Gemrota (1957) vyslechli posluchači na začátek jeho Americkou předehru, uvedenou v Plzni poprvé. Už úderný začátek naznačil, že se skladba bude odvíjet ve svižném tempu, s velkým podílem žesťových nástrojů a s nepolevující vnitřní dynamikou a střídavými rytmy. Pak už se naplněná Beseda těšila nejen na oblíbený Koncert a moll pro housle a orchestr,op.53 Antonína Dvořáka, ale i na jeho interpreta Václava Hudečka, který se s plným hráčským a záslužně pedagogickým nasazením letos dožívá 70 let. Je neuvěřitelné, že neutuchající vysoký stupeň profesionality Václava Hudečka neztratil ani v tomto věku na dosažené technické dokonalosti, výrazu a lehkosti. Přesto provedení  díla, za spolehlivého doprovodu orchestru pod taktovkou Chuheie Iwasakiho,nebylo to, nač je náročnější posluchač zvyklý, a kladu si otázku, zda to bylo subtilnějším nástrojem, který v intenzitě zvuku orchestr sólistu občas překrýval. Po gratulaci k jubileu Václav Hudeček poděkoval a vzpomínal na časté hostování v Plzni, jejíž atmosféru a její posluchače si během svého dlouhého koncertního působení oblíbil, i v dobách nesvobody, zásluhou tehdejšího PKO v čele s Miladou Hoščálkovou. Sólovým přídavkem Paganiniho pak nakonec prokázal svou technickou mimořádnou vyspělost.

Druhou polovinu večera vyplnila Symfonie č. 2, H.295 Bohuslava Martinů, komponovaná v americkém exilu ve válečných letech. Pro Martinů symfonickou tvorbu je typické včleňování klavíru jako obligátního nástroje. Jednotlivé věty mají různé hudební i obsahové polohy, tak jak je pro  skladatele příznačné- využívání různých nástrojových seskupení k dosažení výrazu (něžný zvuk houslí, kombinace dřevěných dechových nástrojů bez flétny, sonorní violoncella). 3. věta připomíná scherzo, ve 4. větě se objevila výrazněji figura, pro Martinů hudbu tak typická.

 I když se v každé skladbě koncertu objevila zanedbatelná nesouhra, po stránce výrazu a profesionální soustředěnosti podal orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta výborný výkon.

Plzeňská filharmonie představila nadcházející sezónu. Ve čtvrtek 22. září ji otevře nizozemský barytonista Thomas Oliemans cyklem písní Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera. Zahajovací koncert povede šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki, který se podílel i na celé dramaturgii a uspořádání koncertních řad. Jako sólisté se pak v dalších programech objeví třeba pěvci Yukiko Kinjo, Karolína Janů, Václava Krejčí Housková, Roman Janál, Alžběta Poláčková nebo Josef Moravec, klavíristé Frank Braley a Igor Ardašev, který se stane rezidenčním sólistou sezóny, houslisté Jan Mráček a Mayumi Kanagawa, violoncellistky Camille Thomas a Senja Rummukainen, akordeonistka Markéta Laštovičková nebo klarinetista a vítěz soutěže Pražské jaro 2022 Lilian Lefebvre.

Dramaturgie chystá mimo jiné Beethovenovu „Osudovou“, Mozartovu „Haffnerovu“ symfonii, Šostakovičovu desátou symfonii nebo Stabat Mater Antonína Dvořáka. Toto dílo bude uvedeno na koncertě s názvem Stabat Mater & Antonín Dvořák & PF, který bude zároveň závěrečným koncertem festivalu Smetanovské dny. Zazní také už tradičně i méně známé skladby, které se řadí mezi hudební objevy. „Pokud bych v nastávající sezóně měl uvést pro mne nejvýznamnější hudební počiny, pak bych určitě doporučil provedení violoncellového koncertu polského židovského autora Mieczyslawa Weinberga se sólistkou Senjou Ramukainen nebo třetí houslový koncert polské skladatelky Grazyny Bacewicz s americkou houslistkou Mayumi Kanagawou. A přirozeně Ravelův klavírní koncert s Frankem Braleym.,“ říká předseda Správní rady Plzeňské filharmonie Vladislav Vilímec.

Kromě klasických abonentních řad je v programu i letos řada Crossoverová. Ta nabídne koncert Pohádkové Vánoce & Plzeňská filharmonie, na němž zazní hudba Karla Svobody, Johna Williamse, Tomáše Illeho a Luboše Fišera. Druhý populárně zábavný koncert nese název Pocta plzeňským rodákům aneb Místo narození Plzeň. Stejně jako v minulých sezónách je pro dětské publikum připravena řada Duha s originálními interaktivními pořady Jazyk svatého Jana, Vlastivědný písničkopis osvědčené autorské dvojice Tomáš Ille a Martin Pášma. V této koncertní řadě orchestr nabídne také pořad Filharmoníček a ztracená písnička. Autorkou scénáře je Markéta Čekanová. V nové sezóně bude Plzeňská filharmonie i nadále pokračovat v podpoře dětských projektů – Dětským klubem Filharmoníček pro nejmenší a pro starší nadané děti Muzikantskou nadějí. Chybět nebudou ani veřejné generální zkoušky pro mateřské, základní, střední školy a gymnázia. Nově se v programové brožuře objevuje také Chrámová koncertní řada, která nabídne dva koncerty v katedrále sv. Bartoloměje a jeden ve Velké synagoze.

V plánu jsou také mimoplzeňské koncerty, jeden třeba v rámci mezinárodního festivalu Talichův Beroun. S hudebně dramatickým pořadem Dvořák cestovatel vystoupí Plzeňská filharmonie na festivalu Dvořákova Praha. Uskuteční se i pravidelné zájezdy do zahraničí, konkrétně jsou v plánu Mnichov, Vídeň, Bayreuth, Norimberk, Stuttgart, Drážďany, Kolín nad Rýnem, Regensburg a Tuttlingen.

Plzeňská filharmonie bude nadále pokračovat v pořádání koncertů Kruhu přátel hudby a festivalu Smetanovské dny. Open air koncert v rámci letního Festivalu na ulici mohou posluchači navštívit 21. srpna 2022. Konat se bude i koncert pro Světový den zraku s Lions Club Bohemia nebo finále Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže, kterou pořádá Konzervatoř Plzeň.

„Moc si vážím toho, že naši nabídku přijal pianista Igor Ardašev, který se stane rezidenčním sólistou koncertní sezóny 2022/2023. Vystoupí jak s Plzeňskou filharmonií, tak v rámci Kruhu přátel hudby či festivalu Smetanovské dny. Těším se také na další koncerty a na společná setkávání. Chceme opět přinášet radost z hudby všem, i těm nejmenším. Hudba nemá hranice, nezná bariéry a hlavně... hudba spojuje národy.“ uzavírá ředitelka Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová.

Tentokrát ne zcela zaplněným sálem zněla 26. května 2022 hudba dvou skladatelských vrstevníků pozdního romantismu – Césara Francka (1822-1890) a Antona Brucknera (1824-1896). Oba skladatele od sebe dělí nejen země původu, ale svébytná odlišnost tvůrčího vývoje jejich kompozičního stylu  daná muzikantským zázemím, které je ovlivňovalo. César Franck, působící převážně v Paříži, se zasadil o obnovení varhanní hudby a zvuk královského nástroje, zejména v plénu, vyvolal představivost velkého orchestru. Ve zralém věku se uchýlil i k orchestrální tvorbě. Jeho Symfonické variace pro klavír a orchestr otevřely první polovinu večera. Sólového nástroje se ujal mladý a velice nadějný pianista Marek Kozák za doprovodu Plzeňské filharmonie pod taktovkou stálého hostujícího dirigenta Ronalda Zollmana. Symfonické variace se sólovým klavírem se vyznačují, jako mnohá koncertantní díla tohoto období, rovnocenným podílem sólového nástroje a orchestru, což klade nárok na zvukovou vyváženost. Přes výbornou vzájemnou souhru orchestr často překrýval sólistu, takže jeho výkon nevyzněl v plném lesku. Až smetanovský přídavek prokázal vysoký stupeň profesionality Marka Kozáka s udivujícím zralým výrazem.      Z rozsáhlé tvorby Antona Brucknera zazněla jeho Symfonie č.4 Es dur, zvaná „Romantická“.Podobně jako u C.Francka jsou jeho skladatelské začátky spojeny s duchovní hudbou, ale uchvátila ho monumentální díla Richarda Wagnera,kterým dal ve své svébytné tvorbě symfonický rozměr. Rozsáhlá 4. symfonie je plná výrazného mimohudebního obsahu, různých žánrových výjevů se skvělou orchestrací. Náročné dílo v rukou Plzeňské filharmonie s dirigentem R. Zollmanem vyznělo s výrazovou přesvědčivostí. Za zmínku stojí vynikající výkony sólistů dechové harmonie, ale i výrazné smyčcové sekce, zejména působivá pianissima houslí. Plzeňské publikum vyslechlo náročné, téměř hodinové dílo, s plnou soustředěností a silným zážitkem.

V Plzni skončil 42. ročník festivalu Smetanovské dny. Hrála Plzeňská filharmonie

 Závěrečným koncertem Plzeňské filharmonie pod vedením Tomáše Braunera se sólistkou Kristinou Fialovou skončil festival Smetanovské dny v Plzni. Na programu byla premiéra Koncertu pro violu a komorní orchestr Jiřího Temla a díla Karla Boleslava Jiráka a Edwarda Elgara.

 Úvodem večera zaznělo dílo zřídka uváděného autora Karla Boleslava Jiráka Symfonické variace op. 40. Dílo, které vzniklo v těžkém období 2. světové války v r. 1940 je bohatě instrumentované a prokomponované. Skladba má jakési 2 vrcholy, kdy jeden zhruba uprostřed graduje k nonovému akordu od Fis, aby následně do ticha zazněla harfa a dále se znovu rozvíjela bohatá motivická práce. Zaujmou i jednotlivé instrumentační nápady – dlouhá plocha pizzicat ve smyčcích, sólo fagotů aj. Tomáš Brauner s Plzeňskou filharmonií dílo výborně vystavěl. Všechny plochy vyzněly srozumitelně a s velkou dynamickou šíří.

 Následovala premiéra Koncertu pro violu a komorní orchestr z r. 2009 Jiřího Temla /nar. 1935/. Díla se vynikajícím způsobem ujala Kristina Fialová. Premiéře byl osobně přítomen autor. Koncert je napsán zajímavě, nikde není moment, kdy by se mohl posluchač nudit. V první větě zaujala jakási kadence, kde se sólový part střídá s bubínkem v krátkých rytmických úryvcích. Příznačný je název věty Dialog. Část končí na čistém durovém akordu. Sólistka zaujala od prvních tónů svým kultivovaným tónem. Hrála intonačně přesně a i díky dirigentovi byla s orchestrem v naprosté shodě. Fialová hraje na starý italský nástroj Testore a používá struny Pirastro. Ve druhé větě zvané Meditace se ozývaly odvážné intervaly, byla harmonicky zajímavá. Třetí větě rondu dominovaly opět rytmické nápady. Myslím si, že vzhledem k bohaté autorově invenci a celkově zdařilé výstavbě má dílo šanci být uváděno.

 Po přestávce zazněly na závěrečném koncertě plzeňského festivalu Variace Enigma Edwarda Elgara. Plzeňská filharmonie se v díle plném kontrastů představila v nejlepším světle. Zaujaly detaily – třeba kontrasty ve variaci č. 3, brilantní tempo ve variaci č.7, klid a prostor ve variaci č. 9, violoncellové sólo ve variaci č. 12, nebo Braunerova úžasná výstavba variace č. 14 Finále. Zvuk orchestru byl velmi průzračný, konkrétní smyčce sekundovaly bezchybným žesťům a dřevům. Brauner a orchestr sklidil zasloužené a dlouhotrvající ovace publika téměř zaplněného sálu Měšťanské Besedy.

Smetanovské dny v pohnuté atmosféře

             Po loňském „lock downu“, kdy zazněla Má vlast alespoň prostřednictvím éteru, protože veškerý život paralyzoval covid s nejistou budoucností. Zákulisí příprav dalšího ročníku pokračovalo a nedalo se zastrašit nejistotou. Týden před zahajovacím koncertem Smetanovských dnů jsme se dostali do další pohromy – všeobecného válečného ohrožení – přinášejícího strach, ale zároveň odhodlaný vzdor. Zahajovací koncert naplnil 3. března  Měšťanskou Besedu posluchači, kteří pod respirátory skrývali směs úzkosti a radosti ze setkání. Výzdobě sálu dominovaly česká a ukrajinská vlajka, z lůna Plzeňské filharmonie ,po úvodních projevech, zazněly obě hymny, emocionálně silný prožitek pro všechny.

            Umocněný navíc výběrem úvodní skladby, která nebyla v původním programu uvedena. Co údernějšího mohlo být na začátek zařazeno, než předehra k Verdiho opeře „Síla osudu“, která v sobě absorbuje dramatický spád celé opery. Atmosféra v sále se přenesla i na hráče Plzeňské filharmonie, kteří pod vedením šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho přednesli emocemi nabitou ouverturu s výrazovou dokonalostí. Jisté zklidnění přinesl Koncert D dur pro housle a orchestr,op.26 Ermanna Wolf-Ferrariho (1876-1948). Skladatel s italsko-německými kořeny se ve své tvorbě věnoval víceméně komické opeře, méně komorní a orchestrální tvorbě. Kompozičně skladatel málo reflektuje přínosy hudby 20. století a setrvává na tradičním pojetí. Jeho Koncert pro housle nepronikl výrazně na světová pódia, v orchestrální složce některé části svědčí o autorově blízkosti opernímu stylu. Přesto zařazení díla obohacuje dramaturgii Plzeňské filharmonie, a její nahrávka získala významné ocenění. Sólového partu se ujal jako host Alban Beikircher, vybavený hráčskou dovedností po technické stránce, měkkým i sytým tónem. Vysoký stupeň profesionality prokázal především v přídavku.

 Po přestávce zazněla očekávaná Symfonie č.9 e moll „Novosvětská“ Antonína Dvořáka. Na jejím provedení byla cítit, přes veškeré úsilí, únava z prožitých dnů. Projevila se občasnou nesouhrou jednotlivých nástrojových skupin. Poslední dvě věty směřovaly k dosažení takového výrazu, na jaký jsme u Plzeňské filharmonie pod taktovkou Chuheie Iwasakiho zvyklí. Přesto – díky úsilí všech organizátorů, umělců a veřejnosti, aby Smetanovské dny žily, si přejme, aby neplatilo, že „inter arma silent Musae.“

Italské inspirace Plzeňské filharmonie

„Třiadvacetiletá houslistka Terézia Hledíková ve Scherzu capricciosu Františka Ondříčka zaujala vřelým, intonačně jistým tónem.“

„Volná věta flétnového koncertu Mercadanteho byla v podání Taláckové provedena jakoby jedním dechem.“

„Celkové vyznění Čajkovského Čtvrté symfonie potvrdilo, že orchestr si se svým šéfdirigentem rozumí a jeho kvalita se jeví jako stále stoupající.“

Je skvělé, že současný management orchestrů dává příležitost sólově vystoupit i velmi mladým hudebníkům na začátku jejich kariéry. V Plzni tak vystoupila houslistka Terézia Hledíková, mimo jiné nositelka ceny ze soutěže Young Paganini v polské Legnici v roce 2018, a flétnistka Anna Talácková, laureátka soutěže Pražského jara v roce 2019. Vrcholem programu bylo provedení Čajkovského Čtvrté symfonie f moll, op. 36.

Úvodem čtvrtého abonentního večera řady Platina zazněla kratší virtuózní skladba pro housle a orchestr Scherzo capriccioso Františka Ondříčka. Teprve třiadvacetiletá houslistka Terézia Hledíková, která pochází ze Slovenska a nyní studuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, zaujala vřelým, intonačně jistým tónem zvláště v pomalejším středním dílu kompozice. Poněkud nešťastně působila ale její souhra s orchestrem v rychlých krajních částech. Ondříček dílo komponoval pro housle a klavír a tak je jistě jinak velmi talentovaná sólistka zvyklá skladbu interpretovat. K souhře s orchestrem, kde doprovází poněkud více rukou než pouhé dvě klavíristovy, bude muset nasbírat ještě více zkušeností.

Suverénněji si počínala devětadvacetiletá flétnistka Anna Talácková v sólovém partu Koncertu pro flétnu a orchestr e moll Saveria Mercadanteho. Absolventka Ostravské univerzity, která studovala i na akademiích v Bruselu, Lublani a v Saarbrücken, je sóloflétnistkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, členkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a členkou dechového kvintetu Alinde Quintet. Zatímco v předehře v orchestru paradoxně zazněla nějaká intonační nepřesnost, sólistka tvořila na svůj nástroj velké fráze a měla příjemný měkký tón znějící vždy nad orchestrem. Nádherně barevně a zpěvně vyznělo vedlejší téma v E dur. V závěru první věty suverénně zahrála lomené oktávy a veškeré vysoko položené jednotlivé tóny se ozývaly s lehkostí a stoprocentní spolehlivostí. Volná věta byla v podání Taláckové provedena jakoby jedním dechem. V závěrečném rondu bylo velmi vhodně zvolené tempo a spolupráce sólistky s dirigentem byla příkladná. Také reakce publika na výkon sólistky byla spontánní, ale nebyla opětována žádným přídavkem. Škoda…

Jako vrchol večera zazněla Čtvrtá symfonie f moll, op. 36 Petra Iljiče Čajkovského. Monumentální dílo autora, které má v partituře 225 stran, vyznělo v podání Plzeňské filharmonie pod taktovkou jejího šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho skvělým způsobem. Pominu-li jediný detail, kdy jsem měl pocit, že hobojové sólo na začátku druhé věty je intonačně mírně nad tónem a působí neklidně, což pak už v dalším motivickém průběhu u klarinetů a fagotů pominulo, dirigent přesvědčil svým vyzrálým pojetím díla. První větě nechyběla noblesnost a obrovské dynamické kontrasty. Dechberoucí bylo třeba místo s pianissimem v tympánech. Druhá věta skvěle vystihla určitou tesklivou náladu, výborně vyzněla změna charakteru v Più mossu, stejně jako klarinetové a fagotové sólo v závěru věty. Ve třetí větě si v naprosté souhře odpovídaly skupiny vrchních a spodních smyčců v pizzicatech, maximum bylo vytěženo i z dynamických změn. Chvíli participující žestě zněly opravdu slavnostně. Finále se rozhodl dirigent připojit hned ke konci třetí věty v pianissimu. Závěrečná věta měla v uchopení Iwasakiho obrovský tah. Šestnáctinový pohyb v komplementárním rytmu mezi skupinami nástrojů výborně navazoval. Celkové vyznění symfonie potvrdilo, že orchestr si se svým šéfdirigentem rozumí a jeho kvalita se jeví jako stále stoupající.

Slovanský večer s Michalem Kaňkou v Plzni 

„Orchestr podal od prvních tónů soustředěný výkon.“

„Kaňka svým pojetím přesvědčil publikum, že je stále na vrcholu své umělecké formy.“

„Hudební vtip Weinberga vyzněl v provedení Plzeňské filharmonie výborně.“

Dramaturgicky zajímavý a interpretačně svrchovaně provedený byl další z abonentních koncertů řady Platina v Plzni. Plzeňská filharmonie uvedla díla Leoše Janáčka, Petra Iljiče Čajkovského a zřídka uváděného autora 20. století Mieczysława Weinberga. Magnetem večera bylo přizvání violoncellisty Michala Kaňky jako sólisty.

Úvodem zazněla suita z opery Osud Leoše Janáčka. Dílo, které dlouho po svém vzniku nemohlo najít cestu do divadel, uvedlo v poslední době třeba Národní divadlo Brno. Plzeňská filharmonie uvedla verzi suity nedávno vydanou nakladatelem Bärenreiter Praha. Úprava Tomáše Illeho na základě nové kritické edice Jiřího Zahrádky je výběrem jednotlivých částí opery, které nemají za cíl jít za sebou dle průběhu opery, ale tvoří jednovětou, volně fantazijní formu. K úpravě se její autor vyjádřil takto: "Prvotním záměrem tohoto zpracování bylo upozornit na kvalitu této hudby i mimo operní dómy a představit ji širokému publiku na orchestrálních koncertech“.

Orchestr podal od prvních tónů soustředěný výkon. Pod vedením svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho zaujala zejména obrovská dynamická škála a naprosto precizní provedení. Přestože se dílo skládá z pro Janáčka typických krátkých motivů, dirigent při současném precizním vyznění každého z nich dovedl udržet dílo jako celek. Osobně mne velmi oslovila svým vřelým tónem skupina vrchních smyčců, která mimochodem hrála v naprosté souhře. Nádherně vyznělo třeba sólo koncertního mistra Michala Sedláčka s harfou. „Slovanský večer“ byl opravdu v rukou slovanských interpretů.

Následovalo na koncertech často uváděné dílo Variace na rokokové téma Petra Iljiče Čajkovského. K provedení sólového partu byl přizván jeden z našich nejlepších violoncellistů Michal Kaňka, který měl s Plzeňskou filharmonií oslavit již své šedesátiny, ale jeho vystoupení se kvůli lockdownu mohlo uskutečnit až nyní. Michal Kaňka předává své bohaté koncertní zkušenosti jak sólového hráče, tak hráče ve smyčcových kvartetech na Akademii múzických umění v Praze a na Pražské konzervatoři. Navíc je mimo jiné nositelem laureátského titulu z Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského. Očekávání zasvěcené interpretace tedy bylo na místě. Moderní francouzský nástroj Christiana Bayona z roku 2006 v rukou Michala Kaňky doslova vyzpíval každou frázi, překvapil obrovským dozvukem a byl vždy průhledně slyšet i při silnějších dynamikách orchestru. Kaňka neměl ani náznaky jakékoli intonační nebo technické nejistoty, naopak svým pojetím přesvědčil publikum, že je stále na vrcholu své umělecké formy. Zněle vyzněly všechny flažolety, volba temp v rychlých variacích byla bez kompromisů. Publikum si vynutilo přídavek – odvděčil se svrchovanou interpretací Sarabandy ze Suity pro sólové violoncello c moll č. 5, BWV 1011.

Závěr večera patřil Symfonii č. 4 Mieczyslava Weinberga. Polský autor, jehož hudba je častěji hrána až v posledních desetiletích, žil nějaký čas v Taškentu v Uzbekistánu, kde se spřátelil s Dmitrijem Šostakovičem. Jeho hudební řeč je dle mého s tímto skladatelem neobyčejně podobná. Neustálý puls přítomný i ve volných větách, bohatá instrumentace, časté střídání nápadů i hudební vtip vyzněl v provedení Plzeňské filharmonie výborně. Dílo nebylo lehké nastudovat kvůli jeho technické náročnosti, ale orchestr pod vedením svého nového šéfdirigenta Iwasakiho hrál výborně. Opus vznikl v roce 1957, tedy například v sousedství Šostakovičovy Symfonie č. 11 g moll. Původně měly jednotlivé věty názvy. Na první poslech je zřejmá všudypřítomná rytmická pregnance. Ve druhé větě vyznělo sametovým tónem skvostně zahrané klarinetové sólo. Ve třetí větě v úvodu hraje lesní roh sólo první tři tóny zcela stejně jako ve druhém klavírním koncertu Johannese Brahmse. Samozřejmě od čtvrtého tónu je již každé dílo úplně jiné, ale člověku zatrne… Tato věta u Weinberga mi připomínala vzdáleně tlukot srdce. Závěrečná věta Vivace je gejzírem nesmírně energického hudebního proudu, končícího velice nečekaně čistým akordem A dur.

Slovanský večer v sále Měšťanské besedy v Plzni byl velmi povedeným koncertem a nezbývá než se těšit na další z abonentních koncertů Plzeňské filharmonie, který se bude konat 3. února na stejném místě.

Silvestrovský koncert Plzeňské filharmonie

Loučení se starým rokem a přivítání toho nového bývá v mnoha koncertních sálech provázeno programem se spontánní odlehčeností, tedy výběrem skladeb, které se staly evergreeny, po vzoru tradičních novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků. Pro letošní závěr roku zvolila Plzeňská filharmonie 31.12.2021 silvestrovské odpoledne se svéráznou dramaturgií, ve které zněly arménsko-ruské a americké oblíbené melodie. Odpoledne v Měšťanské besedě otevřela suita z baletu Gajané Arama Chačaturjana až ohnivým vstupem. Plzeňskou filharmonii řídil její šéfdirigent Chuhei Iwasaki s notnou dávkou vrozeného temperamentu, muzikantské jiskry a smyslem pro  pregnantnost výrazu ve svižných tanečních rytmech, a naopak Ukolébavka vyzněla s vroucí lyrikou, zejména ve smyčcové sekci.

            Pro hudbu 20. století je typické prolínání a vzájemné ovlivňování hudebních prvků evropských a amerických, aniž by oba kontinenty opustily domácí hudební zázemí. Amerika dala světu, vedle jazzu, také řadu výrazných skladatelských osobností (Cage, Gershwin, Copland), a také Leonarda Bernsteina, jehož rukopis s bohatou invencí zasáhl téměř do všech tradičních i nových hudebních forem, které dokázal geniálně přetvářet. Nejprve zazněla předehra k opeře Candide , inspirovaná Voltairem, dílo rytmicky velmi náročné, ale výrazově přesvědčivě provedeno, i přes zanedbatelné nesouhry smyčců a dechů. S velkým očekáváním se po přestávce ozvaly vybrané tóny z proslulého muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Slavný příběh tragické lásky Romea a Julie na pozadí dvou znepřátelených rodů je tu zasazen do drsného amerického prostředí, tentokrát na pozadí dvou znepřátelených klanů. Ke spolupráci s Plzeňskou filharmonií byli přizváni sólisté Nikola Ďuricová(soprán) a Václav Vallon (tenor). Oba, bez vnější okázalosti, v sólech i duetech přesně vyjádřili a odstínili jednotlivé polohy emocemi nabitého příběhu, sopranistka hlasovou průzračností a tenorista překrásným mezavocem a souhrou s orchestrem, který se ujal dramaticky vypjatých částí muzikálu.

            Koncert ukončily populární, často samostatně hrané, Polovecké tance z Borodinovy opery Kníže Igor, plné bojové dynamiky i lyrických poloh. V provedení Plzeňské filharmonie se svým šéfdirigentem vyznělo dílo plasticky, s vnitřním napětím a konečnou vrcholnou gradací. Nadšenému publiku se dostalo přídavků, včetně tradičního novoročního Radeckého pochodu na závěr.

Melodramfest 2021

V neděli 5. 12. se v Koncertním sále Pražské konzervatoře konal závěrečný koncert 24. ročníku Mezinárodního festivalu koncertního melodramu, jehož společným jmenovatelemse staly dva příběhy: Hakon Jarl a Vodník, a dva odlišné způsoby jejich zpracování: symfonická báseň a melodram.

V první části zazněla symfonická báseň Hakon Jarl, op. 16, kterou v roce 1861 zkomponoval Bedřich Smetana během svého působení ve švédském Göteborgu. Impuls k jejímu vzniku vzešel z osudů norského knížete a zároveň dánského krále Haakona Sigurdssona, vládnoucího koncem 10. století. Kompozičně se jedná o volnou sonátovou formu.

Jako další bod programu byl zařazen melodram Hakon, op. 30, pocházející z autorské dílny Zdeňka Fibicha, který toto dílo složil v roce 1888 na text stejnojmenné balady Jaroslava Vrchlického ze sbírky Nové básně epické a představuje v něm (spolu s následnou trilogií Hippodamie) jeden z vrcholů své melodramatické tvorby. Recitace se bravurním způsobem zhostil Petr Stach. Svým vynikajícím výkonem tak potvrdil skutečnost, že právem patří k nejvýraznějším představitelům střední herecké generace, čehož v současné době hojně využívá jak Divadlo Ungelt, tak televize i film.                                                                                                      

Ve druhé části večera dostal opět prostor Zdeněk Fibich a jeho melodram Vodník, op. 15 na text stejnojmenné balady Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice, jehož premiéra se konala 11. 2. 1883 pod taktovkou Adolfa Čecha a s recitací Otilie Sklenářové-Malé. Jedná se vedle Štědrého dne o jeden z nejpopulárnějších Fibichových melodramů, jemuž dominuje velmi efektní leitmotiv. Recitačního partu se ujala Apolena Veldová, jejíž projev však navzdory výborné hlasové technice působil v některých momentech příliš pateticky.

Závěr programu patřil Antonínu Dvořákovi a jeho symfonické básni Vodník, op. 107, která vznikla v roce 1896, tedy až po Dvořákověnávratu z USA. V té době skladatel zkomponoval čtyři symfonické básně, jejímiž předobrazy se staly některé balady Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice, a sice již zmiňovaný Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek.Zrodila se tak mistrovská díla, v nichž Dvořákkromě jiného dokázal geniálním způsobem zhudebnit zvukomalbu, pro Erbenatolik typickou.

Hrála Plzeňská filharmonie, která pod taktovkou Jiřího Petrdlíka podala strhující výkon. Zejména žesťová sekce v čele s trumpetovým lídrem Martinem Chodlem velkou měrou přispěla k působivé atmosféře celého večera. Úvodní slovo přednesla umělecká ředitelka Melodramfestu a zároveň dramaturgyně a režisérka programu Věra Šustíková. Vsadila na autorskou i interpretační jistotu, což se jí v tomto případě stoprocentně vyplatilo. Pořadatelem koncertu byla Společnost Zdeňka Fibicha. Přejme si tedy, aby se koncertní melodram jako minoritní hudební žánr udržel na pódiích i v letech následujících a aby vždy dokázal zaujmout tak elitní publikum, jako tomu bývalo doposud.

Proběhl závěrečný koncert MelodramFestu

Dramaturgové letošního ročníku festivalu MelodramFest zvolili pro závěrečný orchestrální koncert leitmotiv námětových paralel symfonických básní Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka se stejně nazvanými koncertními melodramy Zdeňka Fibicha.

Jak je známo, jde o dvojí zpracování Hakona a Vodníka. Do první poloviny večera se tak dostala „švédská“ symfonická báseň Bedřicha Smetany Hakon Jarl (vznikla v letech 1860–1861) a Hakon Zdeňka Fibicha (z roku 1888) a do druhé pak Vodník Fibichův z roku 1882 a Dvořákův, který vznikl o čtrnáct let později. Realizace večera v Sále Pražské konzervatoře se 5. prosince 2021 ujala Plzeňská filharmonie za řízení Jiřího Petrdlíka. Recitačních party provedli Apolena Veldová (ve Vodníkovi) a Petr Stach (Hakon) za režijního vedení Věry Šustíkové, která také večer zahájila zasvěceným výkladem.

Sestava skladeb přivábila do sálu velký počet posluchačů, kteří byli oprávněně zvědavi, jak popsané porovnání vyzní. Na vrub následně řečeného nutno připojit, že srovnávat programní symfonickou hudbu s melodramem dost dobře nejde. Jednalo se o nápad ukázat rozdílnost hudebního zpracování dvou programních žánrů, které – každé jiným způsobem – pracují s literární předlohou.

Programní hudba řeší veskrze autonomní otázky kompozice – a teprve za splnění těchto autonomních podmínek pak vyzařuje její mimohudební obsah. Žánr romantického melodramu má takovou ambici, aby hudba dokonale podpořila obsah recitovaného textu, a ještě navíc, aby samotná hudba byla invenčně nosná. Náročnost úkolu pro autora melodramu je nasnadě. Z hlediska kompoziční kvality, ze všech provedených skladeb nejvýše kladu Fibichova Vodníka, podivuhodný monolit, který by snesl název „symfonie s recitátorem“, kde hudba je nejenom komentující partnerkou recitované klasiky, ale je i samonosná, kdy její tkáň zaujme posluchače v každém okamžiku i bez podpory Erbenových veršů.

Fibichovo dílo zapadá do rámce toho nejlepšího, co hudba v období romantismu světu dala. Petrdlíkova tempová koncepce melodramu byla civilní, akcentovala tak souvislosti tematické i kinetické. Jeho pojetí vytvořilo vhodný prostor pro recitaci Apoleny Veldové, která objevila nové obsahové odstíny balady. Vodník Dvořákův je mistrovským dílem ve svém variačním pojetí. To jde vstříc obsahu Erbenovy básně, komentuje jej však již s odstupem. Mihnou se zde i intonace českých kantorů doby klasicismu, stejně tak i fibichovské reminiscence, jako by naznačovaly respekt Dvořáka ke svému mladšímu generačnímu vrstevníkovi. Ve své efektní instrumentaci a pikantně chromatizované harmonii strhne Dvořákův Vodník každého posluchače, a to se stalo i tentokrát, kdy skladba v energickém Petrdlíkově pojetí završila koncertní večer.

Můžeme-li, alespoň relativně, porovnávat formu zpracování Erbenova Vodníka od dvou skladatelů, dost dobře to nelze provést u Hakona. Díla se sice inspirují postavou severského hrdiny Hakona, který neváhá položit svůj život za osvobození vlasti, ale jejich literární základ je pokaždé jiný. Smetana sáhl po hře dánského dramatika Öhlenschlägera, která se věnuje osudům reálné historické postavy norského knížete Haakona Sigurdssona z 10. století a jeho boji proti nastupujícímu křesťanství. Hakon Jaroslava Vrchlického z Fibichova melodramu je však čistě literární postavou, která řeší vztah člověka k pohanském bohu. Dílo v době svého vzniku plnilo i roli v procesu českého národního uvědomění. Je považováno za jeden z vrcholů autorovy melodramatické tvorby. Bezesporu je interpretačně nejnáročnější, protože skladatel neváhá pro podporu mluveného slova opustit na mnoha místech ucelenou hudební tkáň a láme ji podle myšlenkového toku řečených slov a vět. Hudební složka pak musí velmi flexibilně a rychle reagovat na recitátora a současně neztratit svoji kontinuálnost (autorem nesmírně inteligentně prokomponovanou). Proto se zdá, že v tomto díle je umělecky efektivnější partner pro recitátora klavír než orchestr. Nelze však upřít snahu dirigenta Jiřího Petrdlíka po dodržení všech obsahových vazeb hudby a textu. Silně mu v tom pomáhal vynikající recitátor Petr Stach (zejména jeho závěrečná recitační gradace dala dílu pronikavé vyznění). Zařazení Smetanova Hakona Jarla považuji za záslužný dramaturgický počin informativního rázu. Z hlediska invenčního i strukturálního stojí oprávněně ve stínu dalších Smetanových symfonických básní. Plzeňská filharmonie se však jeho provedení ujala s náležitou zodpovědností, a tak posluchači si mohli vychutnat hybné části, které se později rozvinuly v nových invenčních variantách třeba v Mé vlasti.

Letošní MelodramFest je tedy minulostí. Nabídl například setkání s německou soudobou tvorbou, připravil skladatelskou soutěž a další zajímavé akce. Ukázal, že melodram stále v české kultuře žije a že nabízí nové výrazové perspektivy.

Třetí koncert platinové řady Plzeňské filharmonie

Pandemie se bohužel odrazila i v návštěvnosti v pořadí třetího symfonického koncertu letošní sezony abonentní řady Platina Plzeňské filharmonie (18. 11.). Kdo se zúčastnil, nelitoval. Čekal ho jednak zajímavý repertoár, jednak výtečné interpretační výkony. Pod taktovkou šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho zaznělo v úvodu Divertimento pro smyčcový orchestr Bély Bartóka. V 1. větě dirigent zvolil zcela v souladu s předepsaným Allegro non troppo pomalejší tempo, než jakým se vykazují některé orchestry. Skladba tím netratila na efektu, zpřehlednilo se vedení jednotlivých hlasů a tempo lépe korespondovalo s imaginární choreografií karpatských tanců někdejších Uher, které Bartók procestoval během své sběratelské práce v terénu. Působivě vyznělo Molto adagio, a to dobře vystavěnou vzestupnou a sestupnou dynamikou na velké ploše. Také Allegro assai dirigent zbavil často velmi přeháněné dravosti. Velmi dobře se osvědčil primárius Michal Sedláček, Gabriela Schönová (2. housle), Vít Hošek (viola), David Niederle (violoncello)a Eri Ishikawa (kontrabas).

Koncert pro housle a orchestr, op. 14 amerického skladatele Samuela Barbera je velkou příležitostí jak pro houslistu, tak orchestr velkého obsazení. Jedna z našich velkých houslových nadějí Pavla Tesařová zaujala v této neoromantické kompozici kultivovaným tónem, intonační a rytmickou precizností, jakož i vynikající souhrou a spolupráci s orchestrem. Po zásluze byla odměněna dlouhotrvajícím potleskem.

V Letním pastorále z roku 1920 navazuje Arthur Honegger na bohatou instrumentační tradici francouzské hudby 19. století. Ačkoliv vzniklo z podnětu skladatelovy dovolené ve švýcarských Alpách, rafinovanými harmonickými postupy a bohatou melodikou nápadně připomíná Debussyho Faunovo odpoledne. I zde se střídají okouzlující sólové partie, v nichž nikdo z hráčů dechové sekce nepromarnil svou šanci – Ana Votoupal (flétna), Petra Hajžmanová (hoboj), Jan Oblištil (klarinet), Václav Kapusta (fagot) a jako host Zuzana Rzounková (lesní roh).

Koncert ukončila naopak v Plzni mnohokrát uváděná Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“ Josepha Haydna. Hráč na kotle Tomáš Votava byl tentokrát umístěn nikoliv v pozadí orchestru, ale blíže dirigentovi, což umožnilo zvukově přirozenější včlenění do orchestrálního celku. Symfonie zazněla v předepsaných tempech, dynamickými kontrasty dal Iwasaki vyniknout Haydnově dokonalé práci s motivy. Koncert opět potvrdil slibně se rozvíjející vzestupnou úroveň výrazně omlazené Plzeňské filharmonie.

Melodram a Plzeňská filharmonie

             Slovo jako prostředek mezilidského dorozumívání s širokou škálou významů prochází dějinami od samého počátku. Už v Bibli čteme „Na počátku bylo slovo…“. Kulturní Evropa vychází z různých způsobů zpracování slova – mýty, legendy, příběhy.  Ty se pak stávají inspirací pro vznik nových uměleckých forem a způsobů zpracování (opera, oratorium, kantáta, balet, poezie, výtvarná díla, písně, symfonické básně a p.). Pravzorem spojení slova a hudby je antické divadlo, byť se jeho hudební složka nedochovala. V 18. století antické kořeny oživili autoři   scénického melodramu (Rousseau a jeho Pygmalion, či náš Jiří Antonín Benda, jehož Ariadna před časem zazněla na koncertě Plzeňské filharmonie). Dramaturgie letošního abonentního cyklu se koncertem 2. prosince 2021 vrátila opět k zařazení melodramu do programu koncertu a společně ho skloubila se symfonickou básní. Každá část večera patřila jednomu výchozímu námětu, z něhož vyšli autoři melodramu a symfonické básně. Tímto jednotícím zdrojem byl v první půli příběh ze severského prostředí v 10. století, kdy na pozadí střetu pohanství s křesťanstvím vystupuje do popředí osobnost Hakona Jarla jako hrdiny příběhu. Tato postava inspirovala Bedřicha Smetanu v době jeho pobytu ve Švédsku k napsání symfonické básně Hakon Jarl, která zazněla úvodem. Stejný námět zaujal Zdeňka Fibicha, který textovou předlohu nalezl v epické baladě J. Vrchlického a zpracoval ji do podoby koncertního melodramu se stejným názvem.

            Druhá půle večera patřila monotematicky ryze českému prostředí. Silným inspiračním zdrojem jak pro Fibichův melodram tak pro symfonickou báseň Antonína Dvořáka se stala balada Vodník z Erbenovy Kytice, nabitá dramatickým spádem i lyrickými pasážemi, přímo vybízejícími k hudebnímu zpracování a k vytvoření emotivně silného výrazu. Oba skladatelé plně využili barevné možnosti orchestru k vytvoření atmosféry příběhu.

            Jako recitátoři se v režii Věry Šustíkové (pro nemoc bez jejího úvodního slova) představili herci Petr Stach (Hakon Jarl) a Apolena Veldová (Vodník). Snad problémy zvukové techniky nedovolily Petru Stachovi, aby naplno rozvinul přednes textu Vrchlického balady – slovo bylo v sále málo slyšitelné, takže melodram nevyzněl ve své plnosti. Vodník v podání Apoleny Veldové vyzněl mnohem vyrovnaněji. Plzeňská filharmonie přivítala ve svém středu hostujícího dirigenta mladší generace Jiřího Petrdlíka, obdařeného smyslem pro stavbu a vyjádření dramatického obsahu předlohy jak v doprovodu recitátorů, tak především v interpretaci obou symfonických básní. Pod jeho taktovkou orchestr, i přes nepatrné nesrovnalosti v souhře v melodramu, podal po stránce výrazu ve všech nástrojových skupinách vyrovnaný a přesvědčivý výkon, kterým podtrhl závažnost slovesné předlohy ke spokojenosti přítomných posluchačů.

Kontrasty a souznění Plzeňské filharmonie spolu s houslovou hvězdou Pavlou Tesařovou

 Plzeňská filharmonie uvedla na svém 3. abonentním koncertě řady Platina dramaturgicky nevšední program. Bartók, Barber, Honegger doplněný Haydnem. Hvězdou večera byla mladičká houslistka Pavla Tesařová. Orchestr řídil její nový šéfdirigent Chuhei Iwasaki.

 „Allegro assai Bartókova Divertimenta vyniklo hravostí, půvabem i vystiženým maďarským charakterem hudby“.

 „V sólovém partu houslového koncertu Samuela Barbera zazářila houslistka Pavla Tesařová“.

 „Zvuk jednotlivých skupin orchestru byl vyvážený, s precizními dechy se pojil měkký zvuk spodních i vrchních smyčců“.

  Úvodem koncertu zaznělo Divertimento pro smyčcový orchestr Bély Bartóka. Svěží dílo typicky maďarské hudební řeči vyznělo srozumitelně. Časté předepsané změny taktu a temp v 1. větě Allegru non troppu zazněly v naprosté souhře. Skvěle vyzněly sóla prvních hráčů jednotlivých skupin – 1. a 2. houslí (Michal Sedláček a Gabriela Schönová), viol (Vít Hošek), violoncell (David Niederle) a kontrabasů (Eri Ishikawa). Část, pohybující se většinou v šesti, osmi, nebo devítiosminovém taktu zazněla precizně ve frázování s důrazy na správných místech a prožitými synkopami. Molto adagio bylo naplněno atmosférou klidu, skvěle vyzněly tečkované rytmy. Výborně vystavěná byla dynamická gradace v Moltu sostenutu. Třetí část Allegro assai vyniklo hravostí, půvabem i vystiženým maďarským charakterem hudby. V závěrečném Vivace byla samozřejmostí naprostá souhra všech hráčů jednotlivých skupin.

 Následovalo provedení Houslového koncertu Samuela Barbera. V sólovém partu zazářila houslistka Pavla Tesařová. Přestože je studentkou teprve 1. ročníku Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze ve třídě Pavla Kudeláska, přesvědčila od prvních tónů koncertu svým vřelým a jasným tónem, který doslova svítil i v nejvyšších polohách naprostou intonační jistotou. Veškerý hudební děl v orchestru vyzněl přirozeně. Srozumitelně a hravě vyzněly návraty hlavního tématu v první větě Allegru. V následujícím začátku Andante upoutalo hobojové sólo. Celá věta byla prodchnuta zvukově barevnými harmoniemi orchestru, nad kterými zářilo sólo houslí. V Prestu in moto perpetuo sólistka nešetřila nasazeným tempem. Virtuózní tempo si s sebou nevzalo ale žádnou daň, vše vyznělo až do poslední řady plzeňské Měšťanské besedy naprosto srozumitelně.

 Následující dílo Letní pastorale Arthura Honeggera, ve kterém díky intonační čistotě všech jednotlivých hráčů vyzněla výborná instrumentace díla dalo příležitost se představit jednotlivým vedoucím hráčům skupin dechových nástrojů. První hráči lesního rohu (přizvaná Zuzana Rzounková), hobojů (Petra Hajžmanová), klarinetů (Jan Oblištil), fagotu (Václav Kapusta) a flétny (Ana Votoupal) dokázali, že jsou sami vynikající sólisté. Skvělým způsobem vyznělo pianissimo na konci díla.

 Závěrem koncertu byla zařazena na rozdíl od předešlých děl často uváděná Symfonie „S úderem kotlů“ Josepha Haydna. Po úvodní asi nesoustředěnosti hráčů hobojů a fagotů, která se projevila v mírné nesouhře na začátku Adagia cantabile následoval nádherný hudební proud Vivace assai. Zvuk jednotlivých skupin orchestr byl vyvážený, s precizními dechy se pojil měkký zvuk spodních i vrchních smyčců. Hráč na kotle Tomáš Votava byl posazen blíže k dirigentovi. Zaujalo  podání 2. věty Adagia s precizním frázováním smyčců a celkovými dynamickými kontrasty. Menuet byl oživen zajímavými kadencemi nejprve hráče 1. fagotu, při Da capo pak koncertního mistra houslí na dlouhých notách – korunách. Ostatně toto bývala v klasicismu běžná praxe zejména v koncertantní tvorbě, ale i v dílech pro sólové nástroje. Finale, Allegro molto mělo díky mladistvému elánu dirigenta Chuheie Iwasakiho velký tah, a to nejen na samotném konci díla.

Koncert v Plzni byl o trochu méně navštíven, ale beztak početné publikum ocenilo nejen zajímavou dramaturgii koncertu, ale i vynikající provedení orchestru Plzeňské filharmonie.

Plzeňská filharmonie hrála se zahraničními hosty

 „I v komorním obsazení vynikl pro Plzeňskou filharmonii kompaktní a lesklý zvuk smyčců a průzračný zvuk dřevěných dechových nástrojů“.

 „Mozartův koncert interpretoval Triendl velmi kultivovaným způsobem, krásným měkkým tónem, se značným důrazem na dokonalé konce frází“.

 „Z následujícího Scherza byl slyšet obrovský Zollmanův nadhled, se kterým ostatně přistupuje ve svých vystoupeních bez vyjímky“.

 Druhým abonentním koncertem pokračovala v Plzni řada Diamant. K vedení orchestru byl přizván nedávný šéfdirigent orchestru Ronald Zollman, jako sólista vystoupil německý klavírista Oliver Triendl. Tradiční program Haydn – Mozart – Schumann vyzněl v obvyklém plzeňském prostředí Měšťanské besedy ve vynikající kvalitě.

             Orchestr podal od začátku koncertu soustředěný výkon. Úvodem přednesl předehru Opuštěný ostrov Josepha Haydna. I v komorním obsazení vynikl pro Plzeňskou filharmonii kompaktní a lesklý zvuk smyčců a průzračný zvuk dřevěných dechových nástrojů. Dílo zaznělo s potřebným klidem v úvodním Largu, s jiskrou v Allegru assai. Jakýsi menuet v části Allegretto vyzněl díky preciznímu frázování znamenitě, závěrečné Finale bylo bezproblémové.

                       Jako sólista se v Koncertu pro klavír a orchestr c moll, K. 491 Wolfganga Amadea Mozarta představil plzeňskému publiku již známý sólista Oliver Triendl. Velký praktik, který má na svém kontě realizaci především nahrávek soudobých skladeb (přes 100 CD…) má vztah i k české hudbě. Jednak má nastudovaný třeba i Dvořákův Klavírní koncert, ale spolupracuje také s Pražákovo kvartetem apod. Mozartův koncert v Plzni interpretoval velmi kultivovaným způsobem, krásným měkkým tónem, se značným důrazem na dokonalé konce frází a na „proti – dění“ v levé ruce. Samozřejmostí byla brilantní technika pravé ruky, kterou ale umělec podřídil závažnějšímu obsahu skladby. V díle vyznělo příkladným způsobem třeba i sólo 2 klarinetů a 2 fagotů ve třetí větě. Dirigent udržel orchestr v dobré spolupráci se sólistou. Sólista měl na pultíku koncertního nástroje Steinway sice položené noty a otáčel si, nicméně tyto mu sloužily spíše jako opora paměti po dlouhé Covid pauze a znemožnění častého vystupování před publikem, které každý umělec ke své praxi nesmírně potřebuje.      

            Jako přídavek se rozhodl uvést klavírista spolu s koncertním mistrem orchestru Hanou Hložkovou Druhou Schumannovu Romanci op. 94. Dílo, známé třeba i v interpretaci hoboje, klarinetu, nebo violoncella s klavírem měli umělci spolu bezchybně připravené. S Triedlovou precizností se pojila houslistky naprostá intonační jistota a vřelý tón plný rychlého vibrata. Suverénnost, se kterou se Hložková vrhala do vyšších poloh byla až neslýchaná. Klavírista přídavek uvedl jako přípravu k uvedení 4. Symfonie d moll  Roberta Schumanna, která zazněla ve druhé polovině večera.

             Schumannova Symfonie byla ve své první části mohutně zvukově vystavěna. Možná by stálo za úvahu příště větší využití spodních dynamik jako kontrastu. Ve druhé větě hned v úvodu vyznělo opravdu „výrazuplně“ sólo hoboje, rovněž následující houslové sólo přesvědčilo svojí jistotou. Z následujícího Scherza byl slyšet obrovský Zollmanův nadhled, se kterým ostatně přistupuje ve svých vystoupeních bez vyjímky. Ve čtvrté větě se pěkně dařilo navazování častých stupnicových šestnáctinových běhů. Bezproblémově a v naprosté souhře vyzněla rovněž koda, nejprve označená „Schneller“, poté Presto v taktu Alla breve.

             Plzeňská filharmonie se opět ukázala ve svém nejlepším světle. Nezbývá, než se těšit na další abonentní koncert řady Platina nazvaný „Kontrasty a souznění“, na kterém zazní mj. Koncert pro housle a orchestr Samuela Barbera nebo Divertimento pro smyčcový orchestr Bély Bartóka.

Skvělý koncert a ovace vestoje

Do posledního místečka zaplněná Měšťanská beseda vzdala ve čtvrtek hold plzeňskému rodákovi a legendě české divadelní scény panu Jiřímu Suchému. K jeho životnímu jubileu uspořádala Plzeňská filharmonie společně s divadlem Semafor koncert, který byl pro všechny přítomné mimořádným hudebním zážitkem. Z pódia totiž zazněly nejznámější melodie J. Suchého a J. Šlitra jako jsou Včera neděle byla, Babeta, Zčervená, Tereza, Ach ta láska nebeská, Je nebezpečné dotýkat se hvězd a další ve spojení velkého symfonického orchestru a Orchestru divadla Semafor pod vedením Jiřího J.N. Svobody. Jako sólisté vystoupili Markéta Procházková a Ivo Hrbáč, sám Jiří Suchý společně s Jitkou Molavcovou zazpívali ve druhé polovině večera a oba sklidili nadšený aplaus. Za Plzeňskou filharmonii pogratulovala panu Suchému její ředitelka Lenka Kavalová a za město Plzeň primátor Martin Baxa. Večerem vtipně provázel Martin Pášma a Plzeňskou filharmonii dirigoval Chuhei Iwasaki.

Hold Plzeňské filharmonie Jiřímu Suchému.

             Abonentní řadu Crossover výrazně obohatil hned její první koncert, věnovaný 90. narozeninám Jiřího Suchého. Zcela zaplněný sál Besedy tvořili posluchači všech generací, což svědčí o fenoménu divadla Semafor a jejich zakladatelích v roce 1959. Tou dobou, i později, si získala oblibu divadla malých forem, která postupně vnášela do ideologicky laděné estetiky svěží vzduch, oproštěný od bezbarvých klišé, vyprázdněné poetiky a málo nápaditým hudebním zpracováním. Jiřímu Suchému, Jiřímu Šlitrovi, orchestru Ferdinanda Havlíka na půdě Semaforu se podařilo vytvořit takový projekt, který oslovil návštěvníky nápaditostí, neotřelostí, svéráznou poetikou textů různě laděných, inteligentním humorem a výborným hudebním zpracováním i profesionální interpretací. Tvůrčí invenci osobností a kvality vždy prověří čas. V případě Semaforu to platí beze zbytku. Ne náhodou znějí jejich písničky při různých setkáních, táborákem počínaje, stejně jako songy Karla Kryla, říká se tomu evergreeny.

            Plzeňská filharmonie, řízená šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim se zhostila projektu, na kterém se podíleli aranžér Marcel Kozánek a hudební skladatel Tomáš Ille. Na koncertě 21.10.2021 k poctě Jiřímu Suchému zněly ty neoblíbenější hity z dílny Šlitra a Suchého. Plzeňská filharmonie doprovodila v první části mladé muzikálové zpěváky Iva Hrbáče a Markétu Procházkovou, kteří svůj nelehký úkol přijali a přispěli osobitým pojetím. Celým večerem slovem provázel v roli moderátora Martin Pášma. Po přestávce byl dán prostor nynějšímu Orchestru divadla Semafor pod vedením Jiřího J.N. Svobody, který uvedl směs semaforských melodií, s jednotlivými sóly, provázenými nadšeným potleskem. Ivo Hrbáč a Markéta Procházková se rozloučily s publikem Láskou nebeskou. Za obrovského potlesku se na pódiu objevil Jiří Suchý, doprovázený Jitkou Molavcovou. Je neuvěřitelné, kolik vnitřní energie, spontánnosti a improvizační schopnosti vložil do svého krátkého přednesu písní Blues pro tebe a Jó to jsem ještě žil. Nynější Jonáš a Melicharová pak spolu zazpívali Tak abyste to věděla a Je nebezpečné dotýkat se hvězd. A to vše, s dávkou vtipné nadsázky, svědčí o sehranosti, sezpívanosti a kumštýřské „chemii“, která tuto dvojici uměleckých osobností provází mnoho desítek let. Vrchol večera tedy patřil jubilantovi, jemuž vděční posluchači děkovali ve stoje za všechno, kolik dobrého a radostného svým Semaforem přinesl i v těžkých dobách.

Beethoven a Brahms

             Už na prvním koncertě posluchači vizuálně zaznamenali, že ve složení orchestru došlo k personálním změnám ve prospěch nových mladých hráčů. Tato proměna se odrazila výrazně i v celkovém zvuku. Programy obou předchozích koncertů vyžadovaly nadměrné obsazení s výpomocemi, takže hutná zvuková stránka, mimořádně kvalitní provedení, ne zcela charakterizovaly pravou tvář současné kmenové Plzeňské filharmonie. Ta se projevila až na posledním koncertu 14. 10. 2021 s programem, odpovídajícím běžnému obsazení.

            První polovina večera patřila dílům Ludwiga van Beethovena s klasickým koncertním schématem. Nejprve tedy zazněla Leonora 1, op.138, první ze tří autorových „Leonor“, předeher k opeře Fidelio. Už zde se projevila kompaktnost orchestru a zároveň trochu jiné, barevnější zvukové vyznění. Číslem 1 a stejnou tóninou C dur je zakotven i Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr, op.15. Pozoruhodné je, že měl premiéru v Praze za skladatelova pražského pobytu. Svým charakterem spadá už do skladatelova svébytného tvůrčího rozmachu na pozadí doznívajícího klasicismu. V podání hostující italské pianistky Chiary Opalio vyznělo dílo přesvědčivě nejen brilantní technikou, kterou mladá 30 letá umělkyně ovládá, ale i stylovým porozuměním, výrazem  a součinností s orchestrálním doprovodem.

            Johannes Brahms, jehož Symfonie F dur, č.3, op. 90 vyplnila druhou půli abonentního večera, patří k těm skladatelům 19. století, kteří ctí uměřenost a odkaz svých předchůdců, zejména Bacha a Beethovena, pro něž řád, zákonitosti pevné formy, smysl pro stavbu díla byly základním principem. Brahmsově tvorbě nechybí tvůrčí invence, nové proudy v orchestraci, které přinesl v l9. století vývoj, avšak dynamické romantické výboje jeho současníků se ho zásadně nedotkly.  Aby dílo svou vnitřní sevřeností nepůsobilo na běžného posluchače fádně, záleží mnoho na způsobu uchopení a vystižení skrytých hodnot Brahmsova kompozičního myšlení. Plzeňská filharmonie pod taktovkou svého bývalého šéfdirigenta Ronalda Zollmana se tohoto úkolu zhostila s naprostou přesvědčivostí, výrazem i perfektním provedením, takže Brahmsova symfonie v jejich provedení rezonovala s vnímavým publikem.

Šeherezáda & Chuhei Iwasaki

 Bylo mi ctí být pozván na koncert, který zajímavostí dramaturgie a pečlivým nastudováním potvrdil kvality Plzeňské filharmonie. Zahajovací koncert řady „Platina“ se úvodem nesl opět ve „vítacím duchu“ vážných hostů, tentokráte paní ředitelka přivítala japonského velvyslance v České republice, manžele Kubelíkovi, plzeňského biskupa a Vladislava Vilímce, českého politika a klavíristu, který se vedle Lenky Bočanové podílel na vypracování programového slova.

 Již od prvních taktů úvodní Dvořákovy koncertní předehry Karneval podal orchestr maximálně soustředěný výkon. Dílo bylo interpretováno pod taktovkou šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho ve vynikajícím živém tempu. Veškerý obsah vyzněl srozumitelně, v naprosté souhře skupin i jednotlivých nástrojů. Zaujalo „vřelé podání“ hráčům blízké české hudby. Nezklamalo houslové sólo koncertního mistra Michala Sedláčka a vynikajícím způsobem vystavěná koda skladby.

 Lahůdkou programu bylo provedení jediné symfonie Jana Kubelíka, která zazněla po dlouhých 82 letech. Asi chápu důvod, proč skladba naposledy zazněla 2. 11. 1939 pod vedením skladatelova syna Rafaela. Jedná se o nesmírně posluchačsky i interpretačně náročné dílo, poskládané z mnoha kompozičně vůbec ne špatných nápadů. Zaujme zvláště zajímavá rytmická stránka v úvodu 3. věty, české národní motivy ve větě první, nebo po poměrně složitém a zajímavém harmonickém průběhu až klišovité naprosto tonální ukončení každé věty. Skladba vznikla v letech 1937 a 1938 za Kubelíkova amerického pobytu. Obrovskou zásluhu na novodobé premiéře díla má šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki, který se zabýval studiem původních materiálů a v partituře opravil asi 200 chyb. Dirigent ve své skromnosti při opakovaných děkovačkách nepřišel na pódium, ale sám tleskal výkonu orchestru pod pódiem.

 Vrcholem programu bylo uvedení symfonické suity Šeherezády Nikolaje Rimského – Korsakova. Obrovské dílo o čtyřech částech je provázané houslovými sóly, které bravurně přednesl koncertní mistr Michal Sedláček. Ve skladbě se objevují i sóla jiných prvních hráčů orchestru, violoncella, flétny, hoboje, lesního rohu, trubky.. Dílo ale nebylo precizně interpretováno jen v těchto detailech, dirigent například velmi dobře vystihl třeba půvabný charakter valčíku ve 3. části, nebo veškeré tempové změny například ve 2., nebo 4. části. Dirigent rovněž udržel dílo jako celek. Po doznění symfonické suity se Iwasaki choval opět velmi skromně a vzdal tak hold skladateli a všem hráčům orchestru za jejich profesionalitu.

 Koncert natáčel Český rozhlas.

Filharmonie zahajuje 102. sezonu

Plzeňská filharmonie vstoupila do další sezony, která je v pořadí už 102., s novým dirigentem, exkluzivním programem a také vírou, že oproti předchozím dvěma rokům ovlivněným pandemií koronaviru odehraje všechny koncerty dle programu.

Hudební těleso startuje dvěma koncerty, v jejichž titulu je i jméno muže s taktovkou, jenž do čela orchestru nastoupil. První vystoupení se odehrálo minulý čtvrtek a neslo název Ardašev & Chuhei Iwasaki.

„Koncert přinesl divákům neobyčejný hudební zážitek, na programu byly skladby Jeana Sibelia Lemminkäinen a dívky na ostrově, op. 22 č. 1, Edvarda Griega Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16 a Dmitrije Šostakoviče Symfonie č. 5, d moll, op. 47. Sólista koncertu, skvělý český klavírista, Igor Ardašev i Plzeňská filharmonie v čele se svým novým šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim, sklidili zasloužené ovace,“ uvedl mluvčí filharmonie Pavel Bouda.

Návštěvníci se mohli také seznámit s novým a ve světě oceňovaným CD se skladbami Ermanna Wolfa-Ferrariho, kterému požehnal biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub. Koncertu se zúčastnilo i mnoho významných hostů z kulturního a společenského života, mimo jiné velvyslanci Norska a Finska v ČR Robert Kvile a Jukka Pesola s manželkami.

Už dnes je na programu opět v Měšťanské besedě vystoupení nazvané Šeherezáda & Chuhei Iwasaki. Akce se zúčastní i japonský a turecký velvyslanec. Kromě titulní Šeherezády Nikolaje Rimského Korsakova lidé uslyší také Symfonii A moll Jana Kubelíka a Karneval Antonína Dvořáka.

Pro Chuheie Iwasakiho je to poprvé, kdy jako dirigent vede nějaké hudební těleso. „Být šéfdirigentem je pro každého dirigenta ta největší čest. Ovšem když jste v angažmá, a zvláště v pozici šéfa, máte ještě jiné starosti. Je třeba se postarat o celou sezonu, o dobrou psychickou stránku muzikantů, aby byl repertoár vyvážený a zajímavý pro posluchače. Je s tím spojeno hodně zodpovědnosti, ale samozřejmě to přináší i více možností,“ podotýká Iwasaki.

Celá dramaturgie nové sezony už nese jeho rukopis a v klasických abonentních řadách Diamant a Platina se objeví mimořádně zajímavé koncerty, vynikající sólisté i světoví autoři. Představí se třeba vynikající houslisté Alban Beikircher, Tedi Papavrami a Václav Hudeček nebo klavíristé Chiara Opalio či Oliver Triendl.

Na říjen je připravena jedna velká lahůdka. Tou je výjimečný koncert k devadesátinám jedné z nejslavnějších postav české divadelní scény a plzeňského rodáka Jiřího Suchého. Na akci, která se odehraje 21. října, zazní písničky legendárního dua Suchý – Šlitr. K těm patří třeba Včera neděle byla, Tak abyste to věděla, Babeta, Zčervenám, Tereza, Je nebezpečné dotýkat se hvězd, Ach ta láska nebeská a další. Vše proběhne v unikátním spojení Orchestru Divadla Semafor pod vedením Jiřího J. N. Svobody a Plzeňské filharmonie s dirigentem Chuheiem Iwasakim. Jako sólisté vystoupí Markéta Procházková, Ivo Hrbáč a chybět nebudou ani Jiří Suchý a Jitka Molavcová.

Plzeňská filharmonie zahájila sezónu

            První koncert abonentní řady „Diamant“ 16. září 2021 přinesl změnou šéfdirigenta nový podnět. V čele orchestru stanul charizmatický dirigent Chuhei Iwasaki. Ačkoliv náplň slavnostního zahajovacího koncertu nepatřila k těm posluchačsky nejatraktivnějším, nejen že zcela zaplnila Měšťanskou Besedu, ale setkala se s opravdovým vřelým přijetím – navíc s nadějí a očekáváním, že dramaturgický záměr všech čtyř abonentních řad bude moci být naplněn.

            Zahájení se konalo ve slavnostním duchu za přítomnosti čelních představitelů města. Pozvání přijali i velvyslanci Finska a Norska, neboť hudba jejich národních mistrů zazněla hned v první půli večera.

Úvodní skladba Jeana Sibelia, inspirovaná finským národním eposem  Kalevala, má jako svita čtyři části (nejznámější je Labuť z Tuonely). Zazněla část Lemmikäinen a dívky na ostrově. Práce s velkým orchestrem skladateli umožnila barevné odstínění jednotlivých poloh poloprogramního charakteru, tak jak Sibelius vnímal a ztvárnil ducha eposu. Dirigent spolu s orchestrem dodali skladbě patřičný výrazový náboj, takže dílo vyznělo působivě a přesvědčivě.

  Koncert pro klavír a orchestr a moll, op.16 dalšího severského skladatele Edvarda Griega, samozřejmě patří ke stálicím světových koncertních podií. O to náročnější je pro sólistu vlastní interpretační pojetí v součinnosti s orchestrem. Igor Ardašev, oplývající mimořádnou technickou i muzikální vybaveností, znovu přesvědčil, jakým světově uznávaným mistrem svého oboru je – jak ve vlastním koncertu, tak i v přídavcích. Citlivost vedení orchestru, až na zanedbatelné nepřesnosti v souhře, jen umocnila přesvědčivé vyznění díla.

  Pro konzervativnějšího, leč vnímavého a hudbymilovného posluchače, byla Symfonie č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče očekávaná s napětím (jen málo jich po Griegovi odešlo). Světově uznávaný geniální skladatel, stejně jako mnozí jiní, se v SSSR v době nadvlády „ždanovovské estetiky“, se  střetl nejen s nepochopením pro otevření se  novým proudům a proměnám hudby 20. století, ale i s přímým nepřátelstvím ideologického rázu. Přesto si hudba 20. století obecně těžko nachází cestu k běžným posluchačům a naráží na nepochopení, se kterým se v minulosti setkávali mnohé geniální osobnosti, až čas ověřil jejich nadčasovou hodnotu. Šostakovičova 5. Symfonie z roku 1937 byla pro svůj údajně uměřený hudební jazyk dobovou kritikou částečně omilostněna, leč dílo obsahuje skrytý smutek spojený se vzdorem až sarkazmem vůči potlačování tvůrčí svobody. Skladatel se v ní navíc hlásí k přínosu svých předchůdců (Mahler, netradiční uspořádání vět po vzoru Beethovenovy 9. Symfonie). Chápání i mimohudebních proudů v životě skladatele může přispět i k bližšímu porozumění jeho tvorby. Šostakovičova 5. Symfonie v interpretaci Plzeňské filharmonie pod taktovkou Chuheie Iwasakiho se setkala s nadšeným přijetím, a tak by se v tomto směru mohlo blýskat na lepší časy.

Alban Beikircher excites with Wolf-Ferrari Violin Concerto

Ermanno Wolf-Ferrari is best remembered for his comic operas. But he was also a talented instrumental composer. And he used his melodic gifts quite effectively. This release features one of his instrumental "hits" and two more that should be.

In the early 20th Century, Wolf-Ferrari was known for his comic operas, such as "Il segreto di Susanna." Two years after "Il segreto" premiered he composed a verismo opera. "I gioielli della Madonna" was also a smash, especially the orchestral suite he pulled from it.

This is an opera with big emotions and drama ratcheted up to the highest levels. Chuhei Iwasaki and the Philharmonie Pilsen give it an energetic reading. The ensemble delivers the over-the-top climaxes with a swaggering insolence.

"I gioielli della Madonna"  fell out of favor after WWI. But it's easy to hear why this suite remained in the repertoire (albeit not at the core).

The Divertimento in D major is light-hearted fare. It has some ravishing melodies in the middle section that are there simply to be enjoyed. Which I did.

Violinist Alban Beikircher gives a fine performance in Wolf-Ferrari's Violin Concerto. Melody is foremost, and Beikircher plays with sensitivity and empathy.

My impression is that this concerto isn't the most technically difficult. Its challenges lie in the musicianship of the soloist. Beikircher makes his instrument sing.

And for music written by a master opera composer, that's the best way to perform it.

If you only know Wolf-Ferrari's handful of hits, give this a listen. It won't disappoint.

Ermanno Wolf-Ferrari Violin Concerto Op. 26; Divertimento, Op. 20; I gioielli della Madona Alban Beikircher, violin Philharmonie Pilsen; Chuhei Iwasaki, conductor Ars Produktion

ALBUM DER WOCHE 

ALBAN BEIKIRCHER SPIELT: ERMANNO WOLF-FERRARIS VIOLINKONZERT

Ermanno Wolf-Ferrari bezeichnete sich als "Goldonianer aus Verzweiflung": Der 1876 geborene Sohn eines deutschen Malers und einer Venezianerin sah den Sinn der Kunst darin, durch Schönheit über die Fragwürdigkeit der menschlichen Existenz hinwegzutrösten. Italienisches Temperament und deutsche Innerlichkeit verbinden sich in seiner Musik. Komponieren bedeutete für ihn stets Singen – nicht nur in seinen Buffa-Opern nach Komödien Goldonis, die zu Beginn des 20. Jahrhunderts Kassenschlager waren; sondern auch in seiner Instrumentalmusik, die von der Entwicklung melodischer Bögen geprägt ist.

Bildquelle: Ars Produktion

Den CD-Tipp anhören

Nicht zufällig ist es ein passionierter Fan der italienischen Oper wie Alban Beikircher, der seit Jahren Wolf-Ferraris vergessenen Werken auf der Spur ist. Belcanto für sein Instrument, Seelengesang auf vier Saiten, das reizte den aus Südtirol stammenden Geiger ganz besonders am Violinkonzert des Deutsch-Italieners. Der 70-jährige schrieb es 1943 für die amerikanische Stargeigerin Guila Bustabo, die seine Opern liebte und sich etwas ähnlich Melodisches für ihr Instrument wünschte. Der Komponist wiederum verehrte die junge Virtuosin schwärmerisch.

KURZ UND BÜNDIG

Dieses Album wird lieben, wer … … gern in klanglicher Bellezza schwelgt. Ungeeignet für avantgardistische Fortschrittsdogmatiker! Dieses Album hat gefehlt, weil … … Ermanno Wolf-Ferraris Orchestermusik mit ihrer charmanten Synthese deutscher und italienischer Wesenszüge ein Comeback verdient hat! Dieses Album ist ein Hörgenuss, weil … … es Belcanto auf der Geige feiert! Dieses Album hört man am besten … …an einem Sommerabend bei einem Glas Bardolino aus dem Veneto. Salute!

DIE FENSTERFRONTEN VENEZIANISCHER PALAZZI

Das Violinkonzert ist eine Liebeserklärung, die die klassische Form sehr frei interpretiert. Es wirkt bisweilen improvisatorisch verträumt, erinnert mit seinen Arabesken an die orientalisierenden Fensterfronten venezianischer Palazzi. Oft ist die Geige die Primadonna, zum Beispiel in der atemberaubenden Solokadenz des Finalsatzes. Doch auch wenn sie gleichsam durch Parlando, Rezitativ und Arioso eine dramatische Atmosphäre voller Stimmungswechsel erzeugt.

VIRTUOSITÄT, NOBLESSE, KLANGSCHÖNHEIT

Alban Beikircher meistert das mit solcher Virtuosität, Noblesse, Klangschönheit und reicher Ausdruckspalette, dass man sich fragt, warum man von diesem Geiger nicht schon viel öfter gehört hat. Einen hervorragenden Partner hat er im Philharmonischen Orchester Pilsen gefunden, das unter Leitung des japanischen Dirigenten Chuhei Iwasaki elegant zwischen üppigem Orchesterklang und kammermusikalischer Durchsichtigkeit vermittelt. So werden auch die zusätzlichen Orchesterstücke des Albums – das heitere Divertimento und die Suite aus der Oper "I Gioielli della Madonna" – zum italienisch gestimmten Hörvergnügen. Wolf-Ferraris kompositorisches Credo war übrigens: "Es ist sehr leicht, unverständlich zu schreiben! Sehr schwer hingegen: leicht zu schreiben ohne Dummheiten zu sagen!"

INFOS ZUR CD

Ermanno Wolf-Ferrari: Violinkonzert op. 26 Divertimento op. 20 Suite aus "I Gioielli della Madonna" Alban Beikircher (Violine) Philharmonisches Orchester Pilsen Leitung: Chuhei Iwasaki Label: Ars Poduktion

Plzeňská filharmonie na festivalu KUKS 2021

Stalo se už pravidlem, že na zahajovací koncert mezinárodního hudebního festivalu „Hudební léto Kuks“ je zváno symfonické těleso, což ještě podtrhuje stále rostoucí prestiž tohoto projektu. V minulosti se tak posluchači mohli setkat s Filharmonií Hradec Králové, v minulém ročníku s Komorní filharmonií Pardubice a letos dokonce s hráči vzdálené Plzeňské filharmonie, v jejímž provedení si vyslechli za řízení Jiřího Rožně dvě výrazná díla hudebního klasicismu – Mozartovu Symfonii g moll, KV 550 a Symfonii D dur Jana Václava Huga Voříška, rodáka z Vamberka.

„Kromě jiných pasáží bych chtěl vyzdvihnout překrásně provedený sólový hornový part v podání zřejmě hostující Zuzany Rzounkové.“

„Upřímný závěrečný potlesk patřil jistě především hudebníkům a dirigentovi, ale byl jakoby zároveň i jistým úlevným projevem radosti nad překonáním složitého období.“

Stalo se už pravidlem, že na zahajovací koncert mezinárodního hudebního festivalu „Hudební léto Kuks“ je zváno symfonické těleso, což ještě podtrhuje stále rostoucí prestiž tohoto projektu. V minulosti se tak posluchači mohli setkat s Filharmonií Hradec Králové, v minulém ročníku s Komorní filharmonií Pardubice a letos dokonce s hráči vzdálené Plzeňské filharmonie, v jejímž provedení si vyslechli za řízení Jiřího Rožně dvě výrazná díla hudebního klasicismu – Mozartovu Symfonii g moll, KV 550 a Symfonii D dur Jana Václava Huga Voříška, rodáka z Vamberka.

Uskutečnit tento projekt nebylo vzhledem ke „covidové“ situaci vůbec jednoduché, především pro ředitele, dramaturga a organizátora festivalu Víta Havlíčka. Nejistota trvající v podstatě až do poloviny května tak způsobila i zpoždění propagace koncertu a obavy z jistého diskomfortu posluchačů s povinnými rouškami. Koncert se uskutečnil v kostele Církve Československé husitské ve Dvoře Králové nad Labem, a i když nebyl prostor vyprodán, solidní návštěva nakonec potěšila pořadatele a snad i účinkující.

Úvodní téma Symfonie g moll, KV 550 Wolfganga Amadea Mozarta je povědomé i nezkušenému posluchači a patří k nejznámějším motivům Mozartovy symfonické tvorby. Přesto ovšem toto zásadní Mozartovo dílo patří posluchačsky k náročnějším a jako druhá z posledních tří symfonií přináší nejen jistou „beethovenovskou“ závažnost, ale i prvky budoucího hudebního vývoje směrem k romantismu (například zcela netypický Menuet). To se ovšem týká i druhé položky zahajovacího koncertu, Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška z roku 1821, tedy třicetiletého autora. Mnohokrát už bylo konstatováno, že tato kompozice v jistém ohledu předběhla svou dobu a patřilo by jí daleko významnější místo ve světovém hudebním povědomí.

I když prostor kostela Církve Československé husitské neposkytuje zrovna ideální akustické podmínky, orchestr se pod vedením už pevně etablovaného mladého dirigenta Jiřího Rožně zhostil provedení s nadhledem, velmi energicky a „odhodlaně“ se snažil zvukově se s tímto prostředím vyrovnat. Především u sebevědomě provedené Voříškovy symfonie pak už tento akustický problém téměř vymizel, možná si zvykl jak orchestr, tak posluchači. Kromě jiných pasáží bych chtěl vyzdvihnout překrásně provedený sólový hornový part v Triu Scherza v podání zřejmě hostující Zuzany Rzounkové, naší přední interpretky tohoto nástroje. Ostatně, i když celou symfonii zakončuje opět až beethovenovsky strhující energické Finále, právě Scherzo působí, alespoň na mě, jako jistý vrchol celého díla.

Upřímný závěrečný potlesk patřil jistě především hudebníkům a dirigentovi, ale byl jakoby zároveň i jistým úlevným projevem radosti nad překonáním složitého období a obnovením takto krásných kulturních akcí, jakou je i celý festival „Hudební léto Kuks“.

Poslední abonentní koncert sezóny v Plzni

Vynikající výkon podala Plzeňská filharmonie na svém posledním abonentním koncertě řady „Platina“ ve Velkém sále Měšťanské besedy. Magnetem koncertu bylo vedle zajímavé dramaturgie i přizvání vynikajícího Josefa Špačka k provedení Bruchova Prvního houslového koncertu. Orchestr vedl budoucí šéfdirigent Chuhei Iwasaki.

Název posledního koncertu, který si pro své abonenty připravila Plzeňská filharmonie, nesl název „3x B Josef Špaček – housle“. 3x B znamenalo, že na programu bude uveden Johann Christian Bach, Max Bruch a Franz Berwald.

O zajímavou dramaturgii koncertu se pravděpodobně zasloužil šéfdirigent orchestru Belgičan Ronald Zollman, který měl také koncert nastudovat. Protože ze zdravotních důvodů nemohl přiletět, zastoupil jej mladý talentovaný dirigent Chuhei Iwasaki, který už s plzeňským orchestrem mnohokráte spolupracoval a který z nynější pozice stálého hostujícího dirigenta nastoupí před orchestr od září do své první role šéfdirigenta.

 Úvodem zazněla Symfonie č. 6 g moll, op. 6 Johanna Christiana Bacha. Dílo bylo provedeno poměrně ve velkém obsazení smyčcových skupin. Přesto skvěle vyznělo také dle přežívající dobové praxe i participující cemballo, za nějž usedla Alena Tichá. Úvodní Allegro mělo díky dirigentovu pojetí obrovský náboj, Andante doopravdy kráčelo a nezklamalo jednotnou dobovou interpretací všech melodických ozdob. Ve druhé větě i v závěrečném Allegru moltu vyniklo přesvědčivé předávání si témat mezi skupinami spodních a vrchních smyčců. Celkově vyzněla symfonie velmi svěže.

Vrcholem večera bylo provedení nikoli Třetího houslového koncertu Maxe Brucha, jak bylo mylně uvedeno v tištěném programu, ale koncertu notoricky známého Prvního, g moll. Dramaturgicky možná škoda, ale pojetí někdejšího koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka předčilo očekávání i těch posluchačů, kteří koncert znají v podání velkých mistrů. Špaček hraje na nástroj Guarneri del Gesù. Zvuk jeho houslí byl naprosto kultivovaný, a přitom velmi silný, zejména na G struně mimořádně barevný a nesl se obrovským zvukem celým sálem plzeňské Besedy. Mistrovství sólisty spočívající v maximálním pojetí temp, maximální zpěvnosti každé fráze i obrovským nuancím ve spodních dynamických polohách tak vyniklo na italském nástroji fantasticky. Špaček také disponuje umem i v nejtěžších technických pasážích tempově neuhnout a tak připravit posluchači, zvyklému třeba i na častá školní provedení známého koncertu, opravdu nevšední zážitek nepřerušeného hudebního proudu, v závěru skladby až gejzíru… Nezkušenému dirigentovi by pravděpodobně Špaček způsobil četné horké chvíle, ba orchestr by, myslím, hravě setřásl. Nicméně spolupráce dvou umělců mladší generace byla zde výhodou. Houslista se bouřlivému a neutuchajícímu ohlasu publika musel odvděčit provedením první věty z páté Sonáty pro sólové housle Eugèna Ysaÿe.

 Dramaturgickým počinem bylo zařazení díla méně často uváděného švédského autora německého původu Franze Adolfa Berwalda. Skladatel žijící v 19. století nezapře podobné motivické postupy třeba s Johannesem Brahmsem. Naopak poměrně cizí jsou mu postupy jeho severského „krajana“ Jeana Sibelia. V jeho poměrně rozsáhlé Třetí symfonii C dur zvané „Podivuhodná“ (Singulière) mohli posluchači nalézt mnoho zajímavých harmonických i melodických postupů. Osobně mne zaujalo třeba použití II. stupně hned ve druhém taktu druhé věty Adagio, které je mimochodem členěno jako v romantismu často se středním rychlým dílem. Scherzo. Allegro assai u Berwalda nastoupí překvapivým úderem tympánu v dynamice forte fortissimo po pianových pizzicatech ve smyčcích… Symfonie tak asi koresponduje se svým názvem. Ve třetí větě, Prestu, zaujalo pevné držení dirigenta Iwasakiho, nedovolující jakýkoliv náznak nesouhry orchestru. Neméně překvapující je závěr díla, kdy teprve v minimu závěrečných taktů zazní symfonii určená tónina C dur, zatímco celá poměrně dlouhá věta se pohybuje převážně jen v tóninách c moll a G dur… Pojetí Plzeňské filharmonie a jejího dirigenta bylo naprosto přesvědčivé, a vtisklo tak neznámému dílu pevný obraz.

Plzeňská filharmonie hrála opět svým abonentům

„Vynikl jak klid, tak hravý charakter, a hlavně promyšlená výstavba díla Zdeňka Fibicha.“

„Ve všech technických nástrahách díla intonovala sólistka naprosto čistě, ani v technických pasážích se neztrácel hudební obsah.“

„Strhujícím způsobem vystavěná byla Coda Glazunovovy symfonie.“

V září nikdo netušil, že zahajovací koncert jedné z abonentních řad „Diamant“ orchestru Plzeňské filharmonie bude na dlouhou dobu posledním koncertem před abonenty. Přestože se Plzeňská filharmonie věnovala převážně nahrávací činnosti, zejména v posledních týdnech jsme už mohli zaznamenat její bohatou koncertní činnost, i když jen před vybraným publikem, nebo ještě i bez něj. Účinkovala v rámci Slavností svobody s „americkým“ programem před kamerami TV ZAK, nechyběla na slavnostním znovuotevření Plzeňské katedrály po její rekonstrukci a hrála také třeba na oslavách k 300. výročí svatořečení svatého Jana Nepomuckého v Nepomuku. S velkým očekáváním si přišli abonenti poslechnout jeden ze dvou jejích posledních koncertů do plzeňské Měšťanské besedy.

Koncert nesl název „Pastorální 2 – Naši koncertní mistři“. Popravdě jsem se těšil na původně avizovaný Koncert pro dvoje housle Bohuslava Martinů, ve kterém by se představili oba současní koncertní mistři orchestru. Představil se „jen“ jeden koncertní mistr Hana Hložková, a to přednesem Brilantní fantazie pro housle a orchestr na motivy z Gounodovy opery Faust Henryka Wieniawského.

 Ta zazněla ale až po úvodní selance V podvečer Zdeňka Fibicha. Skladba, ve které se střídá stále se vracející klidná část s jinými živějšími částmi a ve které autor cituje spoustu motivů známých ze svých jiných děl, zazněla pod vedením hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Braunera velmi kompaktně. Vynikl jak klid, tak hravý charakter, a hlavně promyšlená výstavba díla. Mimořádným způsobem vyznělo sólo první flétny Jakuba Klögnera s koncertním mistrem skupiny violoncell Davidem Niederlem.

V poměrně rozsáhlé koncertantní skladbě pro housle a orchestr Henryka Wieniawského zazářila jako sólistka zkušená Hana Hložková. Od prvních tónů skladby zněl její nástroj velmi kultivovaně. Ve všech technických nástrahách díla intonovala sólistka naprosto čistě, ani v technických pasážích se neztrácel hudební obsah. Zajímavé byly i změny barvy jejího nástroje, nádherně vroucně zaznělo třeba téma v Andante v F dur. „Její“ orchestr houslistku doprovodil velmi citlivě, zvuk houslí nebyl nikdy překrytý tutti orchestru. Díky dirigentovi i souhra a nástupy orchestru po kadencích byly bezproblémové.

Ve druhé části večera zazněla Symfonie č. 7 F dur, op. 77 „Pastorální“ Alexandra Glazunova. Bylo neuvěřitelným zážitkem slyšet po dlouhých měsících lockdownu naživo těleso symfonického orchestru… Dílo, ve kterém najdeme kromě pastorálnost evokující tóniny F dur i prvky lidové hudby nebo stavebně složitější prvky jako třeba fugata, zaznělo v podání Plzeňské filharmonie pod vedením Tomáše Braunera mistrovským způsobem.

Vyznění první věty velmi pomohla volba rychlejšího tempa. Velmi dobře vyzněly všechny dynamické kontrasty. Intonačně bezproblémový vstup celé žesťové skupiny na začátku Andante a dynamická gradace před koncem druhé věty zaujaly. Ve třetí větě, Scherzu, dirigent volil opět brilantní tempo, zazářily jednotlivé sólové vstupy zejména flétny (Jakub Klögner), klarinetu (Jan Oblištil) a pikoly (Anna Špelinová). Ve čtvrté větě jsme mohli vychutnat nádherné tutti orchestru nezkreslené žádným video přenosem… Velmi plynulé bylo předávání jednotlivých témat mezi skupinami orchestru. Strhujícím způsobem vystavěná byla Coda symfonie.

  Nezbývá než se těšit ještě na poslední koncert Plzeňské filharmonie, který se uskuteční 17. 6. opět v sále plzeňské Měšťanské besedy a který nese název 3x „B“…

Revitalizovanou katedrálu sv. Bartoloměje naplnila hudba 

Ve středu 2. června byla po rozsáhlé tříleté revitalizaci znovu otevřena katedrála sv. Bartoloměje v Plzni. Naposledy ji věřící naplnili v květnu 2018, kdy zde oslavila plzeňská diecéze 25 let své existence. V červnu pak byla katedrála uzavřena. Nyní se představila v plném a netušeném lesku, nánosy špíny zmizely z jejích zdí, po restaurování ožily nádherné malby.

Katedrála vydala během celého procesu revitalizace řadu netušených tajemství a v jejím podkroví je nyní instalována i nová expozice. V rozzářeném a omládlém chrámu uspořádalo plzeňské biskupství v minulém týdnu hned tři atraktivní koncerty. Během nich se plně rozezněly varhany, které byly během revitalizace katedrály rovněž opravovány. Hudbu umocnila krása interiéru, jeho nečekaná vzdušnost a lesk. Pryč je šedavý, až pochmurný ráz starých časů. Béžový odstín propůjčil interiéru neuvěřitelnou atmosféru písečných pláží a především – vtiskl mu ráz útulného domova.

První slavnostní večer v den otevření katedrály 2. června s Plzeňskou filharmonií byl určen pouze pro zvané hosty, přímý přenos zprostředkovala pro širokou veřejnost křesťanská televizní stanice NOE. Sobotní odpoledne 5. června patřilo třem výborným varhaníkům (vysílání zprostředkoval Youtube kanál biskupství) a hned následující den v neděli 6. června se konalo třetí vystoupení věnované duchovním skladbám v podání operního sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Dramaturgie koncertů vycházela samozřejmě z duchovní hudby a současně odrážela i události související s chrámem a vztahovala se k vzácné Plzeňské madoně – opukové soše z roku 1384 z kamenické huti Petra Parléře. Na její význam a hodnotu upozornila i jarní unikátní mezinárodní výstava Západočeské galerie v Plzni věnovaná středověkým madonám takzvaně ´krásného slohu´. Krátce před otevřením katedrály zde byla dokonce Plzeňská madona přímo představena – poprvé ve své historii se stala na několik dní součástí výstavy, na níž si ji mohli lidé za přísných bezpečnostních opatření prohlédnout.

Není proto divu, že hudební produkce, které naplnily prostory sv. Bartoloměje, reflektovaly mimo jiné právě mariánský kult. Plzeňská madona, od středověku charakterizována jako ´sole pulchrior´- krásnější než slunce, je totiž hlavní patronkou Plzeňské diecéze a ochránkyní města Plzně. Navíc květen je v katolické liturgii zasvěcen uctívání Panny Marii a začátek června tento aspekt odráží.

Na každém ze tří koncertů zněly samozřejmě opravené varhany. V roce 1894 je pro Plzeň postavil pražský varhanář Emanuel Štěpán Petr jako svůj Opus 80, jedná se o nástroj takzvaně symfonického typu pro varhanní hudbu romantického období. V průběhu následujících desetiletí byl nástroj několikrát ne právě šťastně přestavován, byl zvukově měněn a znehodnocován. Nyní se podařilo díky varhanářské firmě Brachtl-Kánský obnovit původní zvukovou koncepci, která plně ožila při víkendových hudebních produkcích. Varhany mají na 3 manuálech a pedálu celkem 59 rejstříků, dohromady téměř 4000 píšťal.

Katedrálu otevřel slavnostní večer s Plzeňskou filharmonií 2. června, který v sobě sloučil rozjímání s hudbou a poctou Plzeňské madoně. K plénu hovořil Mons. Tomáš Holub, plzeňský primátor Martin Baxa připomněl historii katedrály a její znovuotevření označil za „jeden z dějinných okamžiků našeho města“. „Plzeňská katedrála představuje něco, co nás přesahuje a přesahovat vždy bude,“ uvedl primátor. Škoda, že televize nezprostředkovala záběry na v chrámu přítomného prvního biskupa plzeňského Mons. Františka Radkovského, tuto mimořádnou a respektovanou osobnost plzeňského duchovního a občanského života, a na architekta Jana Soukupa, jenž vedl rekonstrukci katedrály, ačkoliv jejich roli řečníci vyzdvihli.

V úvodu slavnostního večera zazněla v podání filharmoniků instrumentální reminiscence na téma lidové písně Plzeňská věž, žesťová sekce filharmonie zahrála na kůru Korunovační intrády Jiřího Ignáce Linka a regenschori katedrály sv. Bartoloměje Aleš Nosek působivě rozezněl varhany skladbou Alexandre Guilmanta Parafráze sboru z Judy Makabejského Georga F. Händela. Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy za vedení Jakuba Zichy provedl během večera dvě skladby a capella – Abendlied Josepha G. Rheinbergera a Ave Maria Antona Brucknera. Ave Maria Giulia Cacciniho přednesla za doprovodu filharmoniků Dana Burešová a po krátké varhanní improvizaci Aleše Noska dali filharmonici pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho provedením velkolepého Te Deum Antonína Dvořáka se sólisty Danou Burešovou a barytonistou Romanem Janálem večeru důstojný závěr.

Plně varhany ožily v sobotním odpoledni. Koncert s názvem „3 varhaníci a 4000 píšťal“ poskytlo plzeňské biskupství veřejnosti zdarma, stačila pouhá registrace prostřednictvím mailové adresy na biskupství. Před vlastním koncertem požehnal varhanám plzeňský biskup Mons. Tomáš Holub, po tomto slavnostním aktu nástroj rozezvučeli tři varhaníci. Dva tuzemští – nový regenschori katedrály sv. Bartoloměje v Plzni Aleš Nosek a regenschori katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze Josef Kšica – a významný host ze zahraničí, dómský varhaník v katedrále sv. Petra v Regensburgu Franz Josef Stoiber. Varhanní koncert byl atraktivní nejen vzhledem k umělcům, ale rovněž se zřetelem k jeho promyšlené dramaturgii a celkové koncepci. S noblesou jím stejně jako ve středeční večer provázela přítomné Irena Pulicarová.

Aleš Nosek zahájil koncert výborně artikulovanou Toccatou F dur J. S. Bacha, v níž rozezněl varhany k plné znělosti, stejně jako v následující Bachově chorálové předehře Liebster Jesu, wir sind hier. Českou hudbu a umělce spjaté s Plzní a celým krajem varhaník připomněl Fantazií na motivy symfonické básně Bedřicha Smetany „Vyšehrad“ pro varhany od klatovského rodáka, významného varhaníka, dirigenta a skladatele Josefa Kličky (1855-1937), který je považován za zakladatele tradice české moderní varhanní interpretace a improvizace, a je dokonce nazýván „varhanním symfonikem“ českého hudebního romantismu.

Ermanno Wolf-Ferrari als Orchesterkomponist

09/06/2021

Ermanno Wolf-Ferrari: Violinkonzert op. 26, Divertimento op. 20; I Gioielli della Madonna-Suite; Alban Beikircher, Violine, Pilsen Philharmonic Orchestra, Chuhei Iwasaki; 1 CD Ars Produktion 38590; Aufnahme 12/2020; Veröffentlichung 06.2021, 02.07.2021 (F) - (74‘52) – Rezension von Uwe Krusch

Im viersätzigen Divertimento hören wir Wolf-Ferrari als unterhaltsamen Komponisten ‘gehobener Unterhaltung’. Die abschließende Fuge kann man als Referenz auf seinen Lehrer Joseph Rheinberger hören, den Komponisten mit dem Spitznamen Fugenseppl. Die Suite I gioielli della Madonna (Die Juwelen der Madonna) aus seiner fünften Oper im Stil des Verismo schildert das wimmelnde Straßenleben von Neapel. Eröffnet wird die CD vom Violinkonzert, das zur Zeit seiner Entstehung 1943 geradezu als Frechheit angesehen wurde, da es eisern zur Tonalität und Romantik hielt und damit von großer innerer Freiheit von Wolf-Ferrari zeugt. Der Ton begründet sich wohl in der über das Musikalische hinausreichenden Nähe zur Widmungsträgerin Guila Bustabo.

Alban Beikircher versteht es, diese Welt auferstehen und mit seinem Spiel im richtigen Ton erklingen zu lassen. Das herbstlich Wehmütige, das man in der Komposition hören mag, die der fast 70-jährige verliebte Komponist für die gerade 20-jährige Geigerin schrieb, bringt er geschmackvoll zum Ausdruck.

Zu seiner Unterstützung tritt das Philharmonische Orchester aus Pilsen an, das von Chuhei Iwasaki dirigiert wird. Dieser vor allem in der Tschechischen Republik ausgebildete japanische Dirigent versteht es, den gepflegt unterhaltsamen Charakter der Musik dem Orchester so zu vermitteln, dass dieses das unmittelbar in klingende Münze umsetzen kann, so dass diese Aufnahmen einen elegant angenehmen Höreindruck bieten.

In the four-movement Divertimento, we hear Wolf-Ferrari as an entertaining composer. The suite I gioielli della Madonna’ (The Jewels of the Madonna) from his fifth opera in the verismo style depicts the teeming street life of Naples. The CD opens with the Violin Concerto, which at the time of its composition in 1943 was considered almost impertinent, since it adhered ironclad to tonality and romanticism and thus testifies to great inner freedom on Wolf-Ferrari’s part. The tone is probably based on the closeness to the dedicatee Guila Bustabo, which goes beyond the musical. Alban Beikircher knows how to resurrect this world and make it resound with his playing in the right tone. He tastefully expresses the autumnal melancholy that one might hear in the composition that the almost 70-year-old composer in love wrote for the just 20-year-old violinist. He is supported by the Pilsen Philharmonic Orchestra, conducted by Chuhei Iwasaki. This Japanese conductor, trained primarily in the Czech Republic, knows how to convey the cultivated entertaining character of the music to the orchestra in such a way that it can immediately translate that into musical value, making these recordings an elegantly pleasant listen.

Festival Smetanovské dny v Plzni zahájen a zároveň ukončen

„Chuhei Iwasaki dovedl vystihnout obrovský klid některých částí, dílo velkolepě vystavěl ve všech jeho kontrastech a byla cítit jeho pokora před velkým dílem.“

„Dobře vyzněl dynamický rozsah, kterého byl orchestr schopen dosáhnout, a vytvořil tak kolem sebe velký prostor.“

„Průzračný, čistý zvuk smyčců je doménou Plzeňské filharmonie.“

Kdo byl v roce 2019 svědkem uvedení Smetanovy Mé vlasti v Plzni, nezapomene, s jakým nadšením tehdy Plzeňská filharmonie pod vedením Tomáše Braunera dílo provedla. Každý byl tedy zvědavý na médii avizovaný, jediný koncert letošního ročníku festivalu Smetanovské dny, kde byl cyklus symfonických básní znovu uvedený. Tentokrát stál u dirigentského pultu Chuhei Iwasaki. Koncert přenášela regionální stanice ZAK TV v HD kvalitě a brzy by měl být dostupný i na YouTube kanálu orchestru.

„Má vlast je velikou otázkou života, dirigovat dílo s českým orchestrem je pro dirigenta největší čest,“ sdělil dva dny před koncertem v pořadu „Náš host“ Českého rozhlasu Plzeň Chuhei Iwasaki. Spolu s ním byla hostem ředitelka orchestru Lenka Kavalová, která prozradila, že mladý japonský dirigent, který ovšem během svého, více než desetiletého působení v České republice stihl spolupracovat s většinou českých orchestrů, bude od září novým šéfdirigentem plzeňského tělesa. „Větší zodpovědnost – a na to se právě těším,“ míní Chuhei, kterého i plzeňský orchestr zná z četné dřívější spolupráce.

Zahajovací koncert byl předtočený týden před vysíláním. Dle slov ředitelky, která nechtěla riskovat, že se některý z klíčových hráčů dostane zrovna do karantény, to bylo štěstí – z důvodu současných omezení by se totiž nyní vůbec nemohl uskutečnit… „Je to něco mezi koncertem a natáčením CD,“ uvedl dirigent a zároveň dodal, že „Plzeňská filharmonie nic nezkazí.“

 Musím říci, že nastudování japonského dirigenta bylo úplně jiné. Tomáš Brauner tehdy vyvolal ve všech hráčích obrovské nadšení, samozřejmě moment přítomnosti publika také hrál při provedení nemalou roli. Chuhei Iwasaki dovedl vystihnout obrovský klid některých částí, dílo velkolepě vystavěl ve všech jeho kontrastech a byla cítit jeho pokora před velkým dílem. Kupodivu i v televizním přenosu vyzněl dobře dynamický rozsah, kterého byl orchestr schopen dosáhnout, a vytvořil tak kolem sebe velký prostor. Celková hlasitost byla nastavena velmi nízko, potřebného zvuku posluchač dosáhl až při dostatečném zesílení na svém přijímači. Za úvahu stojí pro příště zvolit přítomnost zvukového režiséra, který má větší zkušenosti se snímáním zvuku symfonického orchestru. Přítomnost jednotlivého mikrofonu například u pikoly nebyla nejšťastnější volba, zvuk fléten byl zastřen a zvuk prvního klarinetu zkreslen. Výkony jednotlivých výborných hráčů tak nemohly zcela vyniknout. Naopak dobře byly nasnímány všechny smyčce. Jejich průzračný, čistý zvuk a kompaktnost celých skupin jsou ostatně doménami Plzeňské filharmonie.

 V jednotlivých symfonických básních bylo několik momentů, které stojí za zmínku. Ve Vyšehradu nádherně čistě a jasně vyzněla část Più mosso v C dur, úchvatné bylo sólo klarinetů (Jan Oblištil, Jaroslav Bulka) za doprovodu pizzicat smyčců před znovuuvedením hlavního tématu. V části Vltava krásně vyzněl charakter polky ve Venkovské svatbě. V Šárce vyniklo v úžasném klidu přednesené sólo klarinetu a následně violoncella před Moderatem. V části „Z českých luhů a hájů“ se ve fugatu (Allegro poco vivo, ma non troppo) ve skvělé nástrojové souhře představily skupiny smyčců, v následujícím Táboru zase nádherně vyzněl husitský chorál. V závěrečné části dirigent přiměl orchestr hrát opravdu v exponovaných tempech, veškeré tempové změny byly přesvědčivě secvičené.

V současné době, kdy se orchestr věnuje hlavně nahrávací činnosti, má Plzeňská filharmonie roztočené tři kompaktní disky. Je to mimo jiné CD s díly Tomáše Illeho, který s orchestrem často spolupracuje i jako aranžér některých projektů, a debutové CD dirigenta Chuheie Iwasakiho, které bude obsahovat díla Leoše Janáčka a japonského skladatele Akiry Ifukubeho.

 Plzeňská filharmonie se na jaře chystá účinkovat třeba na slavnostním znovuotevření plzeňské katedrály po její dlouhé rekonstrukci, nicméně v současné době může plánovat jen na krátký časový úsek dopředu.

Haydnovy hudební slavnosti

             Závěrečný koncert tradičních „Haydnovek“ byl zařazen do „platinové“ abonentní řady cyklu Plzeňské filharmonie. A také první polovina programu cele odpovídala hudebnímu klasicismu, tedy stylu, ve kterém Joseph Haydn komponoval. Tomuto skladateli, jehož umělecké začátky jsou spjaty se službou u hraběte Morziniho v Dolní Lukavici, patřila také úvodní skladba – Koncert C dur pro hoboj a orchestr. Přestože se muzikologové přou, zda je Haydn skutečným autorem, patří toto vyspělé dílo k vyhledávaným skladbám hobojové literatury, a na interpreta sólového partu klade vysoké nároky. Prvním hostem byl Vladislav Borovka, sólový hráč, nyní hobojista České filharmonie. Svůj nástroj ovládá vyspělou technikou a kultivovaným tónem. Vzhledem ke svému temperamentnímu muzikantství docházelo k zanedbatelným neshodám v souhře s orchestrem v některých závěrečných frázích. Druhým sólistou „haydnovské“ části byla hornistka s fenomenálním ovládáním nástroje – Zuzana Rzounková. S doprovodem orchestru přednesla Introdukci a Rondo pro lesní roh Antonína Rejchy (jednoho z posledních představitelů končícího klasicismu) s neuvěřitelnou technickou bravurou na jeden z nejchoulostivějších hudebních nástrojů.

            Závěr večera patřil Symfonii D dur č.2, op73 Johannesa Brahmse. Brahmsova symfonická tvorba nepatří k posluchačským „hitům“. Skladatel s dávkou invence je zastáncem klasické stavby díla s plným porozuměním pro zákonitosti předchozího hudebního vývoje. Jeho symfonie jsou neokázale vnitřně bohaté, proto záleží na interpretačním uchopení a vcítění se do díla. To se Plzeňské filharmonii pod taktovkou Chuhei Iwasakiho v plné míře projevilo jak ve zvukové vyváženosti a přesnými nástupy, tak i výrazným přiblížením skrytých předností díla tohoto klasika hudebního romantismu. Tvůrčí interpretace díla obohatila posluchače o nevšední zážitek.

Plzeňská filharmonie zahájila svoji koncertní sezónu

Nebývá zvykem, že se na avizovaném programu symfonického koncertu změní jak jméno dirigenta, tak sólisty. Nicméně ani jedna ze změn nedovolila Plzeňské filharmonii zahájit svoji sezónu jinak, než ve vynikající formě. Program koncertu se ale nezměnil… Téma zahajovacího koncertu znělo „Osud“. Zazněly díla Giuseppe Verdiho, Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského.

„Charles Olivieri – Munroe působil navenek velmi klidně, všechna díla měl detailně prostudovaná, dirigoval víceméně téměř zpaměti a hlavně jeho uchopení, pojetí a nastudování bylo naprosto přesvědčivé.“

 „Klánského střídmá pedalizace, zřetelná artikulace, jasná volba temp, bezproblémová spolupráce s dirigentem v četných kadencích zejména ve 3. větě díla, smysl pro legato a delikátní úhozová kultura a s ní spojený krásný měkký, ale zároveň průzračný zvuk klavíru zaujaly…“

             Po úvodních nutných uvítacích slovech ředitelky orchestru Lenky Kavalové, primátora města Plzeň Martina Baxy a náměstka hejtmana pro kulturu a památkovou péči Plzeňského kraje a zároveň předsedy Správní rady Plzeňské filharmonie Vladislava Vilímce, kde především zazněly díky Městu Plzeň a Plzeňskému kraji za finanční pomoc v době stavu nouze a v době, kdy musel orchestr předčasně ukončit loňskou sezónu spolu s přáními nepřerušení sezóny další se ujal taktovky dirigent večera Charles Olivieri – Munroe.

             Současný šéfdirigent orchestru Belgičan Ronald Zollman byl z důvodu své právě ukončené karantény a nepříjemností vzniklých při jeho případném návratu domů ředitelkou orchestru omluven. Volba kanadského dirigenta, současného čestného šéfdirigenta Severočeské filharmonie Teplice se pro záskok ukázala jako vynikající. Charles Olivieri – Munroe působil navenek velmi klidně, všechna díla měl detailně prostudovaná, dirigoval víceméně téměř zpaměti a hlavně jeho uchopení, pojetí a nastudování bylo naprosto přesvědčivé. Není divu, že orchestr pod jeho přesnými gesty hrál vynikajícím způsobem již od prvních tónů úvodem provedené předehry k opeře Síla osudu Giuseppe Verdiho. Naprostá soustředěnost všech hráčů, dokonalá souhra všech nástrojových skupin a příkladná intonační jistota orchetru daly vyznít Verdiho hudbě v plných kontrastech všech nálad v předehře obsažených.

             V dále uvedeném 3. klavírním koncertu Ludwiga van Beethovena zastoupil z důvodu nemoci omluveného významného klavíristu Ivana Klánského jeho syn Lukáš Klánský. Interpret, který jde v nejlepších stopách svého otce a zároveň svého učitele provedl Beethovenovo dílo v nádherné stylové čistotě. Jeho střídmá pedalizace, zřetelná artikulace, jasná volba temp, bezproblémová spolupráce s dirigentem v četných kadencích zejména ve 3. větě díla, smysl pro legato a delikátní úhozová kultura a s ní spojený krásný měkký, ale zároveň průzračný zvuk klavíru posluchači odměnili potleskem, který si vyžádal přídavek. Lukáš zůstal věrný svému oblíbenému autorovi F. Chopinovi a přednesl jeho Nokturno Es dur. Pravděpodobně z důvodu narychlo zadanému úkolu měl pro jistotu sólista v klavíru umístěný tablet s notovým textem díla. Dílo však interpretoval víceméně zpaměti, což dokládá maličké zaváhání v jedné „pamětní křižovatce“ ve 3. větě díla, kdy v jednom z opakujících se témat ronda, mimochodem velmi vtipně a nikoli „zemitě“ provedeném díky sforzatům v něm uvedeným zapomněl na vyústění přes mimotonální dominantu do subdominanty f moll a provedl jej, jako jinde. Nicméně bleskurychlé navázání konce tématu nedalo běžnému posluchači, který dílo detailně nezná nic poznat. Pokud mohu ještě poznamenat, osobně mne velmi zaujala myšlenka provedená v Beethovenově kadenci v 1. větě, kdy zaznělo nádherně zpěvně v pomalejším tempu vedlejší téma.

             Přesto, že v první půli koncertu uvedená díla byly pro posluchače jakýmsi programovým magnetem, zazněla jako vrchol večera svrchovaně provedená Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. Dílo vyznělo neobyčejně kompaktně, přitom plasticky a bylo plné vynikajících dílčích interpretačních výkonů jednotlivých členů orchetru, které dirigent v závěru při děkovačce neopomněl ocenit. Doslova fantasticky vyznělo předávání si tématu při přechodu na reprízu fagotem, klarinetem a flétnou /Václav Kapusta, Jan Oblištil a Jakub Klögner/ v první větě. Úchvatně zaznělo téma druhé věty v sólovém lesním rohu – angažována byla sólohornistka orchestru FOK Zuzana Rzounková. Stejně jako v první větě vyzněly i zde nejen velké vrcholy frází, ale dirigent přiměl orchestr hrát i v působivých pianissimech. Pokud má běžný posluchač možnost si doma přehrát třea díky platformě YouTube třeba výkon Ruského státního symfonického orchestru Ruské Federace s dirigentem Vasilym Petrenkem, dojem ze živého provedení Plzeňské filharmonie měl pro mne osobně větší hodnotu… Závěr druhé věty a její uklidnění vyšel ve vynikající souhře a samozřejmé intonaci. Třetí věta a její forma valčíku nevybočila ze zažitých mezí. S obrovským nábojem zazněla věta čtvrtá. Možná i díky tympanistovi orchestru Tomáši Votavovi, který tvořil naprosto jistý základ dalšího hudebního dění… Koncepce dirigenta Charlese Olivieri – Munroeho a jeho nadhled na dílem daly symfonii vyznít neobyčejným způsobem. Následovalo standing-ovation publika plzeňské Měšťanské Besedy…

             Zahajovací koncert Plzeňské filharmonie nebyl ale prvním vystoupením tělesa po dlouhé, nucené pauze. Orchestr vystoupil již v srpnu na Litoměřických svátcích hudby, natáčel ve studiu v září a účinkoval v pořadu „Namaluj si hudbu“ 20. 9. určeném pro děti ve věku 6 – 15 let a vytvořeném ve spolupráci s Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity…

             Budeme se těšit na další vystoupení Plzeňské filharmonie v několika abonentních řadách, uzpůsobených zájmům publika.

Namaluj si hudbu

„Nejistá sezóna“

           Především s omluvou tvůrcům za použití názvu hořké filmové komedie- cimrmanologům. Čas a okolnosti se od sebe sice diametrálně liší, současná realita nejistoty nás provází ve všech sférách života déle než třičtvrtě roku s naléhavou otázkou co bude dál a jak dlouho ještě. Koronavir na celém světě zmařil co mohl, zároveň však zmobilizoval vůli nepoddat se, nevzdat se hodnot, které neodmyslitelně patří ke kvalitě života i s rizikem, že vyšší moc bude sinější. Nevyzpytatelná pandemie se hluboce dotkla i úzkého kruhu hudebního života v Plzni – zmařila polovinu minulé koncertní sezóny a znejisťuje i všechny abonentní řady příští, připravené tak, jakoby se nic nedělo. A sezóna už 20. září skutečně začala. Otevřel ji nikoliv tradiční slavnostní zahajovací koncert v „Besedě“, ale odložený pořad dětské abonentní řady s názvem „Namaluj si hudbu.“ Dle jeho názvu se vnucuje i další, trochu hořká, symbolika. Když byl abonentům znemožněn živý poslech hudby, museli si ji namalovat alespoň v představách se vším všudy. Věřme, že taková situace už nenastane.

   Ale k vlastnímu projektu pro děti. Tradičně úspěšná a kreativní trojice autorů dětských hudebních pořadů – Pašma, Ille, Schuller – se spojila s Fakultou designu a umění. Společně s Plzeňskou filharmonií vytvořili projekt, podporující výtvarnou a hudební dětskou fantazii. Velká plocha sálu fakulty umožnila dostatečný prostor pro filharmoniky, malující děti i dospělé. Dětí se sešlo víc než 40. Každé dostalo voskovky a složenou deku, před sebou měly z velké role rozložený papír na malování. Svatopluk Schuller provázel slovem charakteristické znaky hudby jednotlivých stylových období, z nichž Plzeňská filharmonie pod taktovkou Chuhei Iwasakiho vždy zahrála typickou ukázku. Do hudby šly výtvarné projekce k danému období, a zároveň mladá výtvarnice povzbuzovala dětskou představivost vlastním výtvarným projevem slyšeného – tedy pro děti dva inspirační zdroje. Své obrázky si nechaly vystřihnout a na památku odnesly domů. Asi hodinový program byl nabitý pohodou a tvůrčí atmosférou. Těšme se tedy na další hudební a umělecké zážitky ve víře, že nás covid nezaskočí.

Pták Ohnivák          

Třetí abonentní koncert diamantové řady přinesl skladby víceméně novodobé, mezi něž se vklínil koncert pro sólový nástroj z období vídeňského klasicismu. Program tedy tentokrát odpovídal zavedenému koncertnímu schématu. Na úvod zazněly Quattro intermezzi per orchestra moravského rodáka, který životně zakotvil v Plzni, loňského „osmdesátníka“ Jana Slimáčka. Dílo je určeno velkému orchestru, vzniklo v osmdesátých letech a měla by existovat rozhlasová nahrávka z plzeňského studia. Pro hudbu Jana Slimáčka jsou charakteristické působivý výraz, založený na zvukovém kontrastu, vrstevnatosti, a především schopnost využití barevnosti velkého symfonického orchestru s širokou škálou bicích nástrojů. V kontrastu intenzity zvuku pak vyzněl Haydnův Koncert pro violoncello D dur, č. 2, navíc v značně redukovaných doprovodních smyčcích (4 3 3 2 1), se záměrem, aby vyzněl zvuk violoncella, a skladba nabyla dobové autentičnosti. Sólový part přednesl cellista mladší generace Václav Petr, laureát mnoha významných soutěží. Zvuk zapůjčeného nástroje z 18. století přispěl k přiblížení dobové interpretační praxe, a zejména v 2. větě ukázal interpret cit pro decentní kantilénu galantního slohu a vnitřní souhru s doprovázejícím miniorchestrem, byť v krajních větách se zanedbatelnými drobnými nepřesnostmi.

Veliký smysl pro uchopení tak náročné stylové různorodosti programu prokázal stálý hostující dirigent Chuhei Iwasaki. Pod jeho taktovkou zazněla Suita z baletu Pták Ohnivák (verze z roku 1945) skladatele Igora Stravinského, který patří k legendám hudby 20. století, a do jejího vývoje a směřování významně zasáhl. Mimo jiné spolu s Ďagilevem značně ovlivnili pařížskou scénu neotřelými výrazovými prostředky, a ruští autoři po 200 letech obnovili francouzskou baletní tradici. Pták Ohnivák vyžaduje od interpretů naplnění invenčního bohatství díla. Plzeňská filharmonie, vedená muzikantským enthuziasmem Chuheie Iwasakiho, podala vynikající výkon.

Abonentní večer s Mozartem a Schubertem 23. ledna 2020.

            Pátý koncert „platinové řady“ svým programem nalákal především posluchače, kteří preferují klasiku a hudbu soudobých autorů nevyhledávají. Večer přinesl navíc díla, která představují to nejlepší, co tvůrci klasicismu a raného romantismu hudebnímu světu přinesli. Zazněly dvě symfonie (chyběl tentokrát koncert pro sólový nástroj s orchestrem). V první půli to byla Mozartova Symfonie g moll č. 40, K.550 ze skladatelova pozdního tvůrčího období, která patří k těm nejpopulárnějším. O to víc zasvěcený posluchač očekává, že osobitým uchopením objeví v díle něco, co mu dosud při poslechu unikalo, nebo se dočká sice nevybočujícího pojetí skladby, zato s plným muzikantským espritem. Provedení Mozartovy symfonie vyznělo sice spolehlivě, chyběl však strhující výraz.

„Velká“ Symfonie č. 8 C dur Franze Schuberta je hudební plochou o něco rozsáhlejší než Mozartova g moll a vyžaduje trochu odlišný přístup. Zdá se, že dirigentovi Ronaldu Zollmanovi se v tomto případě podařilo v práci s orchestrem přesvědčivěji vyjádřit skladatelův záměr a dílo jako celek vyznělo přesvědčivěji. Snad trochu násilné crescendo a následné diminuendo v melodicky vypjatějších fázích (zejména 1.věta) lze odkázat do oblasti názoru. Nicméně Scherzo postrádalo nadýchanost a hravou lehkost. Orchestr pod taktovkou Ronalda Zollmana však jako vždy podal spolehlivý a soustředěný výkon muzikantstvím ze svého středu, tentokrát za pomoci výpomoci na postu první hobojky, pana Veverky, který tmelil dřevěnou dechovou sekci.

Novoroční koncert Plzeňské filharmonie

 Pátral jsem, který český orchestr kromě České filharmonie má na svém programu přímo 1. ledna Novoroční koncert třeba jako Vídeňští filharmonikové. Nenašel jsem žádný. Plzeň první den v roce již asi podesáté ale slaví svátek spolu se svým orchestrem. K letošnímu „Novoročnímu gala 2020“ byla přizvána jako sólistka mladá operní pěvkyně Michaela Katráková.

 V první řadě bych si dovolil vyzdvihnout dramaturgii plzeňského koncertu. Zatímco Česká filharmonie oslavila Nový rok čtyřmi závažnými díly českých skladatelů a sousední Vídeň vyslechla díla jen dynastie Straussů, v Plzni zvolilo vedení orchestru vedle známých a očekávaných kusů díla, kde se blýskla přizvaná sólistka.

 Program zahájila po obligátních proslovech ředitelky orchestru Lenky Kavalové a primátora města Plzně Martina Baxy předehra k baletu Stvoření Prometheova Ludwiga van Beethovena. Šéfdirigent orchestru, zkušený Belgičan Ronald Zollman navodil v úvodu atmosféru přímo nebeského klidu. Plzeňská filharmonie, která mimochodem letošní sezónu slaví 1OO let od svých počátků hrála od prvních tónů soustředěně, díky pevným gestům dirigenta vyzněl i konec díla v absolutní souhře. V průběhu zaujaly dynamické kontrasty díla a jejich přesvědčivé podání. Následovala první árie večera Welche Wonne, welche Lust z opery Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta. Michaela Katráková se představila jako umělec s velmi srozumitelným a dynamickým projevem. Přestože s orchestrem v Plzni již spolupracovala mj. při jeho Open - air koncertu na Náměstí Republiky, byl bohužel její první vstup pravděpodobně poznamenán nervozitou. Působila místy intonačně rozevlátě a v jednom místě se s orchestrem lehce rozešla. Nicméně její další čísla byla těchto počátečních nejistot ušetřena a sólistka si plzeňské publikum nakonec doslova získala. Následovala polonéza z opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Plzeňská filharmonie přesvědčila svým kompaktním zvukem, vynikající výkon podali zejména hráči žesťových nástrojů /trombony, lesní rohy/. Dirigent dovedl vytvořit i udržet obrovský tah. Následoval blok z děl Antonína Dvořáka. První Slovanský tanec ze II. řady H dur zaujal zejména něžným pojetím své klidné střední části a jejím dokonale zvládnutým přechodem zpět do rychlé. Píseň Struna naladěna ze sbírky Cigánské melodie byla Katrákovou interpretována přímo s národním citem, již v dokonalé spolupráci s orchestrem. Po Antonínu Dvořákovi logicky zazněly 2 Uherské tance Johannesa Brahmse. První, g moll dal příležitost šéfdirigentu Zollmanovi i ke komunikaci s publikem, kdy před nástupem dílu A s čarou a se otočil na chvíli k publiku a podtrhl tak tím autorovu jakousi otázku. Výborně, možná až příliš hlasitě vynikly odpovědi fléten, pikoly a klarinetů na hlavní melodii hned v úvodu. V dalším tanci, D dur č. 6 zaujal vroucí zvuk smyčců ve středním díle. Veškeré změny temp proběhly opět kontinuálně. Do žánru operety posluchače přivedlo číslo Chambre Séparée Richarda Heubergera. Katráková zde zaujala temnou barvou hlasu. Její podání nejvyššího přítomného dvoučárkovaného „h“ bylo naprosto přesvědčivé.

            Po přestávce se program uchýlil k dílům Johanna Strausse mladšího. Zazněla v klidném pojetí polka Na Vltavě následovaná árií Mein Herr Marquis z operety Netopýr. Přestože se Michaela Katráková dle svého životopisu věnuje spíše opeře, operetní melodie jsou jí dle mého mnohem bližší. Využití velké škály výrazových prostředků a umění jejich rychlého střídání přimělo posluchače po doznění árie k volání „bravo“. V následující vtipně pojaté polce Rychlá pošta vyzněly srozumitelně až do konce sálu plzeňské Měšťanské besedy šestnáctinové pasáže v dřevěných dechových nástrojích. Další valčík byl Hlasy jara. Katráková vynikajícím způsobem artikulovala střídání staccat a legat, zaujala její naprosto čistá intonace a dlouhý držený vysoký závěrečný tón vyzněl nejen čistě, ale i v příjemném vibratu. Publikum si po tomto čísle, kdy naposledy účinkovala přizvaná sólistka vyžádalo přídavek. Alleluia z Exsultate jubilate Wolfganga Amadea Mozarta vyznělo včetně tříčárkovaného „c“ těsně před koncem vynikajícím způsobem. Konečně na závěr programu byl zařazen obligátní valčík Na krásném modrém Dunaji, před kterým dirigent Zollman spolu se všemi hráči orchestru popřál šťastný Nový rok. Jeho přání bylo o to cennější, že poprvé za dobu, co je v angažmá v Plzni promluvil před publikem česky. Jak se ukázalo, nebylo to ani naposled, protože v zápětí česky uvedl přídavek další Straussovu polku. Zde jakoby dirigent omládl, v průběhu totiž sešel z dirigentského pultu a chvíli tak dirigoval. Asi by nebyl novoroční koncert novoročním koncertem bez Radeckého pochodu Johanna Strausse staršího. Zazněl jako další přídavek s bonusem, že se připojilo k orchestru publikum v rytmickém tleskání. Ronald Zolmann dirigoval obrácen do hlediště a podařilo se mu dynamicky odstínit 2 roviny tleskání. Co se mu nepodařilo byl záměr před koncem skladby přimět publikum tleskat na 2. a 4. dobu, nicméně odměnil posluchače za jejich aktivní přístup tím, že je zvedl ze židlí. Tím si vlastně šalamounsky řekl o standing ovation, dnes již při takových slavnostních příležitostech běžnou záležitost. Budeme se těšit, jaký zajímavý program připraví Plzeňská filharmonie v rámci svého novoročního koncertu příští rok. Novoroční gala 2020 v Plzni se díky výborně hrajícímu orchestru pod vedením svého šéfdirigenta povedlo.

Vánoce jsou za dveřmi

        Z tematického výčtu patřil koncert s názvem Vánoce jsou za dveřmi k těm, jehož program nepřipomínal očekávanou vánoční atmosféru, na kterou plzeňské obecenstvo čeká a těší se. Přesto zazněla díla pozoruhodná a zajímavá, zvláště když první polovinu večera patřila Dmitriji Šostakoviči (1907-1975). V první svitě Hamlet op.32 z mladšího období, ke kontroverznímu avantgardnímu představení, napsal skladatel hudbu, postavenou na ironii a parodii. A tento způsob komponování je také součástí jeho skladatelského profilu jako odpověď na složitost doby, ve které žil.

V liberálnějším období sovětských kulturních poměrů, kdy ždanovovská kulturní ideologie ztrácela na významu, vznikl Šostakovičův Koncert F dur pro klavír a orchestr op.102. V něm se skladatel s odlehčením vyhýbá vlastní hudební sžíravé reakci na sovětskou realitu, a vytváří dílo plné pohody jako kontrast k tomu, čím celým svým tvůrčím životem musel procházet. Klavírního partu se ujal Daniel Gerzenberg – umělec rusko-židovského původu středního věku, který trvale žije v Berlíně. Zaujal bravurní technikou, souzněním s orchestrem, které vyplývá i z činnosti doprovázečské, a schopnost improvizace, což prokázal v přídavku. Mezi klavíristy pozoruhodná osobnost s širokým rejstříkem schopností. Po přestávce zaznělo ve světové premiéře Plzeňské, Capriccio Tomáše Ille (1971). Skladatel toto dílo věnoval Plzeňské filharmonii k stému výročí. Tomáš Ille má k filharmonii blízko. Jako skladatel a v aranžmá se kreativně podílí na projektech, které Plzeňská filharmonie připravuje dětem a začínajícím talentům.

Závěr večera, pod taktovkou Ronalda Zollmana, patřil P. I. Čajkovskému. Jeho balet Louskáček je obsahově spjatý s vánočním časem. Zazněla suita, op.71. Nutno konstatovat, že přes precizní přípravu i provedení známých melodií, chybělo výrazově něco navíc, což je plně v rukou dirigenta, orchestr však tradičně ve všech složkách nezapřel své profesionální schopnosti.

Schumannův kaleidoskop v Besedě

            Druhý abonentní koncert řady Diamant přinesl posluchačům v podání Plzeňské filharmonie několik děl jediného autora – Roberta Schumanna. Orchestr řídil přizvaný izraelský dirigent Yoav Talmi. Ten byl také autorem úpravy původně klavírního díla Dětských scén pro symfonický orchestr, které v programu večera ve velkém sále Měšťanské besedy zaznělo jako první. Nápaditá instrumentace, ve které si jednotlivá témata přebírali jednotliví hráči dechových nástrojů i celé nástrojové skupiny posluchače zaujala. Vtipné bylo i časté použití tuby. Autor úpravy Yoav Talmi dirigoval zpaměti a od začátku vynikajícím způsobem hrající Plzeňská filharmonie vystihla všechny nálady díla i dirigentovu představu.

            K interpretaci známého Schumannova Klavírního koncertu a moll byl přizván český klavírista Igor Ardašev. Bylo potěšením sledovat, jak si se svým sólovým partem doslova pohrává. Z nástroje se ozýval velmi kultivovaný a vždy srozumitelný zvuk, plný jemných detailů. Koncert zazněl ve spolupráci s orchestrem a dirigentem doslova v jednom dechu a sólista se musel plzeňskému publiku odvděčit dvěma přídavky. Jednou z poetických Schumannových klavírních skladeb a první etudou z opusu 10 Fryderyka Chopina. Ardaševův zvukově propracovaný přístup a technická brilance vyvolaly i zde u publika dlouhou vlnu nadšení.

            Jako poslední zazněla v programu večera Schumannova Symfonie č. 2 C dur. Velkolepé čtyřvěté dílo vedl přizvaný dirigent opět zpaměti. Jeho velký temperament přenesl nadšení i do hráčů orchetru. Talmiho volba živých temp a obrovská dynamická šíře byla strhující. Orchestr hrál pod jeho vedením soustředěně, slyšeli jsme jednotný zvuk jak pianissim, tak velkých fortissim. Dirigentova pevná gesta vedla hráče také k dokonalé souhře.

            Dalším z koncertů Plzeňské filharmonie, na který se můžeme těšit, je abonentní koncert řady Platina a zazní na něm díla Dmitrije Šostakoviče, Tomáše Ille a Petra Iljiče Čajkovského.

Óda na radost zněla Besedou

Zní to trochu jako paradox, že koncert, oslavující nejen 100. výročí orchestru, ale především 30. výročí započaté cesty za svobodou, připadl na 7. listopad – tedy datum, které připomíná pravý opak. Navzdory neblahému datu však slavnostní koncert směřoval k 17. listopadu, a to velkolepým projektem – uvedením Beethovenovy 9. symfonie d moll. Na úvod zazněla kratší orchestrální fantazie Nezodpovězená otázka amerického skladatele Charlese Edwarda Ivese (1874-1954). Sám název svědčí o mimohudebním obsahu skladby. Naléhavě se ptá sólová trubka a některé dřevěné dechové nástroje. Odpovídá - neodpovídá monotónní zvuk smyčců. Myšlenkově i hudebně je to dílo pozoruhodné, směřující k vrcholu večera – Beethovenově symfonii s Ódou na radost. Geniální skladatel ve své poslední symfonii novátorsky porušuje zavedená schémata jak uvnitř věty, tak i v tempovém uspořádání vět – Scherzo zařazuje před lyrickou pomalou větu, která tu anticipuje 4. větu, navíc s neobvyklou vokální složkou s plným obsazením. 9. symfonie patří k dílům interpretačně náročným, zejména pro přesvědčivé uchopení tempa a výrazu, což se ne vždy povede. Obě první věty interpretoval orchestr pod taktovkou Ronalda Zollmana v duchu běžného pojetí a spolehlivě. Pomalá třetí věta klade nárok, aby vnitřní napětí melodického toku výrazově nepolevilo, což provedení třetí věty trochu chybělo. Ve čtvrté větě se skvostně představil Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Jen málokdy se podaří ideální spojení hlasů sólového kvarteta (Karolina Plicková, Markéta Cukrová, Ondřej Socha a Jozef Benci). Všichni jsou vynikající sólisté, ale dohromady chyběla hlasová vyrovnanost a souznění s orchestrem, který, jako vždy, podal spolehlivý, muzikálně vyspělý výkon. Ronald Zollman řídil dílo zpaměti.

                                                                                                                      Jana Benešová

Plzeňská filharmonie nadchla posluchače svým francouzským programem

„Sladká Francie“ byl nazván program druhého koncertu abonentní řady Platina, který Plzeňská filharmonie připravila nejen pro své abonenty do velkého sálu Měšťanské besedy. Tentokráte hrál orchestr opravdové hudební lahůdky, které i příznivci hraných autorů na našich koncertních pódiích slyší velmi zřídka.

            Na úvod zazněla velmi hravá a svěží suita Dětské hry George Bizeta. Orchestr hrál od prvních tónů v absolutní souhře, šéfdirigent Ronald Zollman dokonale vystihl charakter jednotlivých krátkých částí díla. Výborně se ukázali jednotliví hráči ve svých sólech /třeba trumpetista Martin Chodl v úvodní části/, nebo celé skupiny – spodní a vrchní smyčce v dialogu v předposlední části.

            Následoval jeden z méně často uváděných koncertů, čtvrtý, pro klavír a orchestr Camilla Saint-Saënse. Magnetem večera bylo pro některé návštěvníky přizvání vynikajícího amerického klavíristy, žijícího ve Francii Davida Livelyho. Jeho plzeňské angažmá je dalším z úspěchů managementu orchestru. Lively, přestože již 66ti letý pianista se zhostil technicky velmi náročného partu tohoto koncertu bravurně a s noblesou. Od prvního akordu do posledních tónů dokázal naplnit svůj part bohatým a přitom měkkým tónem klavíru. V duchu současného trendu, který můžeme vidět i u mnohem mladších pianistů přednesl svůj part z not v iPadu. Výhoda absence obraceče, který může působit rušivě je zřejmá. Liveliho kultivovaný tón se dokonale kloubil s vynikající technikou jeho hry, rovněž spolupráce s dirigentem Zollmanem byla přímo ukázková. Šéfdirigent dovedl sólistu podpořit ve všech oblastech a výborně spolupracoval v jeho tempových představách. Lively se musel odvděčit přídavkem – zvolil tématicky vhodný známý Svit luny z Bergamské suity Claude Debussyho. Nástroj značky Steinway&Sons rozezněl opět velmi plasticky až dojemně.

            Po přestávce zazněla v podání letos jubilujícího orchestru 1. Symfonie Charlese Gounoda. Autor, kterého si spojujeme spíše s jeho operní tvorbou, dovedl ve svém díle, které napsal jako dvaatřicetiletý, což se posluchači mohli dočíst z pečlivě zpracovaného koncertního programu Lenky Bočanové vytvořit plno kontrastů. Ve druhé větě se autor pustil i do formy jakési fugy, ale s francouzským nadhledem. Plzeňská filharmonie dokázala zvláště v první větě využít obou krajních dynamických poloh, vynikajícím způsobem vystihla spíše menuetový charakter třetí části Scherza. V této části se také blýskli ve svých sólech hráči dechových nástrojů, které doprovázeli smyčce.

            Orchestr Plzeňská filharmonie i přizvaný sólista ve svém „francouzském“ programu posluchače doslova vtáhli do atmosféry 19. stol. v této zemi. Budeme se těšit na další abonentní koncert našeho orchestru, který se koná již 7. 11. a zazní na něm známá 9. symfonie Ludwiga van Beethovena se Schillerovou „Ódou na radost“ v jejím závěru.

Petr Novák

Druhý koncert Plzeňské filharmonie k 100. výročí

            V rámci Platinové řady abonentní cyklus zahájil koncertem s neobvyklou náplní, tj. bez hostujícího sólisty. Zazněly totiž dvě symfonie, jejichž vznik dělí zhruba jedno století a samozřejmě dynamičnost stylových proměn. Společným rysem obou symfonií je složitý tvůrčí proces než jim autoři dodali definitivní podobu. První polovina přinesla třívětou Symfonii Karla Pexidra, skladatele našeho regionu, který patří k zdejším výrazným, až renesančním osobnostem s širokým okruhem kulturních zájmů a činnosti. Ke skladatelovým 90. narozeninám zazněla tato Symfonie ve světové premiéře. Karel Pexidr ji od roku 1976 podroboval revizím až do konečné verze z roku 2017. Je určena velkému orchestru a pro výraz využívá zvukové barvitosti symfonického tělesa. Kompoziční technika odpovídá produktům hudebního myšlení 20. století. Vždy však záleží na obsahu a sdělitelnosti, o čemž Pexidrova Symfonie přesvědčila také díky interpretačnímu umění orchestru v čele s dirigentem Tomášem Braunerem.

 Rakouský skladatel Anton Bruckner (1824-1896) patří ke generaci poznamenané střetem klasického romantismu beethovenovského odkazu a proudem novoromantismu, jehož klíčovým představitelem byl Richard Wagner. Brucknera jeho hudební myšlení poznamenalo a plně se v jeho symfonické tvorbě odrazilo. Nicméně bez vlivu v jeho tvorbě nezůstaly ani prvky chrámové hudby, v jejímž okruhu se od raného mládí pohyboval. Jeho 9 symfonií se po Wagnerově vzoru vyznačuje rozsáhlou , průměrně hodinovou plochou. Výjimku netvoří ani 3. Symfonie d moll zvaná „Wagner-Symphonie“, která vyplnila druhou polovinu večera. I ona prošla několika revizemi. Takto mohutné dílo vyžaduje od dirigenta a orchestru plnost soustředění, aby vynikly jemné nuance harmonické, výrazové bez ztráty vnitřního napětí, a posluchač rozpoznal chrámové prvky i vlivy folkloru, až      s burleskní odlehčeností. To vše se filharmonii s Tomášem Braunerem podařilo.

                                                                                                                                                                                            Jana Benešová

Plzeňská filharmonie otevřela novou sezónu „narozeninovým“ provedením Beethovenovy Missy solemnis

            Přestože Plzeňská filharmonie již v září natočila kompletní symfonie Jana Václava Tomáška a účinkovala i na open – air koncertě na Náměstí Republiky v Plzni při příležitosti slavnostního průvodu Vendelín, oficiálně zahájila svoji novou koncertní sezónu až nyní svým prvním abonentním koncertem řady Diamant. Uvedla Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Dílo, které zaznívá spíše na festivalech vedl při příležitosti stého výročí vzniku orchestru v Plzni její nynější šéfdirigent Ronald Zollman. Přizván byl Slovenský filharmonický zbor a sólisté Marie Fajtová, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a Jozef Benci.

            V úvodním slově ředitelka orchestru Lenka Kavalová připomněla milníky vzniku plzeňského profesionálního tělesa. První zmínky pocházejí z r. 1882, kdy vznikl Plzeňský filharmonický spolek. Důležitým zlomem byl ale r. 1919, kdy vznikl Symfonický orchestr Osvětového svazu v Plzni, který v r. 1934 přijal název Plzeňská filharmonie. Další etapou byla éra Plzeňského rozhlasového orchestru, který vznikl r. 1946 spolu s novou budovou Českého rozhlasu v Plzni. Po reorganizaci v r. 1993 působil orchestr jako s. r. o. aby byl konečně r. 1998 přeměněn na obecně propěšnou činnost, jejímž zakladatelem je město Plzeň. Orchestr od této doby nese opět název Plzeňská filharmonie.

            Ředitelka orchestru připomněla také, kdy se Beethovenovo dílo v Plzni naposledy uvedlo – bylo to v r. 1997 pod taktovkou Jana Chalupeckého a před tím v r. 1973 za vedení Bohumíra Lišky. Dále poděkovala městu Plzeň, Plzeňskému kraji a Ministerstvu kultury za finanční podporu aby pak následně předala slovo Tomáši Holubovi, biskupu plzeňskému, který sezónu zahájil. Holub vyzdvihl moto mše „jste posláni“ zvěstovat naději a radost a popřál posluchačům hudební i duchovní zážitek.

            Beethovenova mše D dur op. 123 vznikla v době, kdy se autor zabýval i 9. symfonií. Složité a velkolepé dílo přesahuje rámec liturgického určení a můžeme jej tak slyšet jak v chrámu, tak v koncertní síni. Zcela zaplněný velký sál plzeňské Besedy se stal důstojným místem provedení tohoto díla. Rovněž volba přizvaného pěveckého tělesa se projevila, jako vynikající. Slovenský filharmonický zbor byl svým sbormistrem Jozefem Chabroněm výborně připraven. Nadchla zejména jeho dynamika projevu, samozřejmá kompaktnost a naprostý nadhled nad složitým úkolem nastudování. Zcela zaslouženě sklidil sbormistr při děkovačce velké ovace…

            Ze čtyř přizvaných sólistů vynikly svojí jistotou zejména oba ženské hlasy. Sopranistka Marie Fajtová podala svrchovaný výkon, její hlas byl vždy slyšet nad celým hudebním děním. Výborně jí sekundovala altistka Markéta Cukrová, která měla svůj part rovněž svrchovaně ovládnutý a zaujala svou barvou hlasu. S nadhledem zpíval tenorista Jaroslav Březina, zpočátku lehce nejistě působil svými nástupy basista Jozef Benci. Tento dojem ale v průběhu díla vymizel.

            Pevná dirigentova ruka nezabránila občasným nesouhrám orchestru, ať již v závěrečném akordu Kyrie, nebo v prvním akordu dechové sekce v části Agnus Dei. Převažovaly však nesmírně povedené momenty, které umocnily celkově nadstandartní kvalitu nastudování celého díla. Osobně mne velmi zaujala Ronaldem Zollmanem nádherně vystavěná gradace uprostřed Creda, všudypřítomná typicky beethovenovská crescenda ústící do piana, nebo naprosto excelentní výkon jednoho z koncertních mistrů orchestru – houslisty Michala Sedláčka v houslovém sólu v Benedictu. V Glorii skvěle vyšla velká fuga včetně dlouhých úseků osminových pohyblivých pasáží nejprve jednotlivých hlasů sboru a následně v sólových partech. Sólisté spolu doslova dýchali i ve svém náročném třítaktovém sólu ke konci Benedicta.

            Bylo jen dobře, že dílo zaznělo v Plzni bez přestávky. Také pečlivě připravený program s poznámkami Lenky Bočanové, který se mimochodem v Plzni dává posluchačům zdarma – v ceně vstupenky přispěl k vysoké úrovni večera. Velmi dlouhé ovace dirigentovi, orchestru, sboru i sólistům nebraly konce a staly se nejlepší pozvánkou na některý z dalších abonentních i mimořádných koncertů Plzeňské filharmonie. Hned příští týden zazní mj. světová premiéra symfonie letošního plzeňského jubilanta, skladatele Karla Pexidra. Kdo chce se též dovědět o činnosti orchestru více, měl by v Plzni navštívit výstavu, kterou připravila Mgr. Kateřina Zvěřinová v prostorách mázhausu plzeňské radnice. Nejlepší ale bude navštívit některý z dalších koncertů kterékoli řady včetně crossoverové, multižánrové, nebo té pro děti a přesvědčit se o kvalitách Plzeňské filharmonie „na vlastní kůži“.

Stalo se již tradicí, že na začátku září se městem projde průvod, který zahájí další kulturní sezónu v Plzni a v Plzeňském kraji. Když průvod dojde na Náměstí Republiky, slavností program zakončí open - air koncert Plzeňské filharmonie. Po úvodních slovech ředitelky orchestru Lenky Kavalové a hlavního hostujícího dirigenta Chuhei Iwasakiho a krátké zvukové zkoušce došlo na hlavní program. Profesionální orchestr zvolil profesionální přístup k volbě programu a tak zazněla celá čtyřvětá /Velká/ symfonie C dur Václava Jana Tomáška. Při menuetu si lidé vlnili… Spokojenost publika po všech rychlých větách končila potleskem. Mladý temperamentní dirigent přenesl své nadšení na každého hráče. Precizní provedení, stylově čisté, dynamické pojetí, atmosféra byla stále vzrušenější. Následovala druhá část programu, Koncertní fantasie pro housle a orchestr na témata ze Straussovy operety Netopýr v úpravě Tomáše Illeho. Zde se již k tanci na lidem známé melodie připojilo více posluchačů… Fantasticky hrající koncertní mistr Michal Sedláček přednesl sólový part s noblesou v dokonalé intonační jistotě a jakoby samozřejmé technické bravuře. Orchestr pod vedením Iwasakiho výborně spolupracoval. Lidé neskrývali nadšení. Výkřiky „bravo“ odměnily sólistu i hráče a bezprostřední potlesk nebral konce. Přídavek Uherský tanec g moll na již uměle osvětleném Náměstí s nasvícenou Katedrálou v pozadí umocnil slavnostní zakončení koncertu. Orchestr letos slaví 100 let od svého založení, budeme se těšit na jeho jubilejní sezónu. Bohatý program začíná již 26. září v sále Měšťanské besedy prvním abonentním koncertem řady Diamant. Přijďte se zúčastnit, vstupenky jsou právě v prodeji...

Úvodem zaznělo velmi zajímavé dílo Richarda Strausse pro 23 sólových nástrojů – Metamorfózy. Jak poznamenala ředitelka orchestru, každý jednotlivý hráč zde byl sólistou, měl svůj part. S tím souvisí neobyčejná náročnost interpretace této kompozice, kdy dirigent určuje pouze směr, kterým má každý hráč jít a stará se hlavně o celkovou výstavbu díla. To se Zollmanovi beze zbytku povedlo, poměrně rozlehlý vrchol skladby vyzněl i díky obrovskému nasazení všech hráčů opravdu přesvědčivě. Zaujal závěr kompozice podaný v působivém pianissimu. .... Byla to naprosto dokonalá souhra smyčcových skupin ve druhé větě, kdy i dynamika byla podána, jako by z každé skupiny hrálo po jednom hráči. Ve třetí větě zazněly vynikajícím způsobem a v naprosté čistotě fanfáry lesních rohů, aby konečně věta čtvrtá a v ní obsažené fugato, byla provedena s příkladnou lehkostí a nadhledem."

"Zaujala však hned úvodní skladba amerického skladatele Charlese Edwarda Ivese (1874-1954) Nezodpovězená otázka. Charakter hudby plně vystihuje její název. Do tiché a poklidné dynamiky smyčců  ostře a naléhavě vpadávají disonantní tóny trubky střídavě s kvartetem dechových nástrojů. ... Velký dík patří rozšířené Plzeňské filharmonii a dirigentovi Tomáši Braunerovi, kteří se nechali inspirovat závažností interpretovaných děl a podali mimořádný výkon, takže předposlední koncert cyklu lze považovat za vrchol sezóny." 

"Ve studiu S1 v budově českéro rozhlasu v Plzni vznikla tento týden výjimečná nahrávka. Violoncellista Petr Nouzovský a Plzeňská filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Tomáše Braunera zde od pondělí do středy pro účely Českého rozhlasu natáčeli Koncert c Dur pro violoncello a orchestr Jukaba Jana Ryby." 

"Posluchači vyslechli úvodem Tance z Galanty maďarského skladatele Zoltána Kodályho. Dílo plné kontrastů a zajímavých rytmů vyniklo v podání orchestru vystižením všech jeho nálad. Samozřejmě a v bezpečné souhře vyzněly také všechny změny temp. ... Ve druhé polovině večera zazněla pod vedením šéfdirigenta orchestru Tomáše Braunera čtvrtá symfonie Johannesa Brahmse. Dílo, kladoucí na jednotlivé hráče orchestru velké nároky vyznělo spíše pateticky. Jestliže jsme třeba v první větě hledali snad více interpretační lehkosti, ve větě třetí nás mohl naopak zaujmout její obrovský tah a dirigentova skvělá výstavba části až do jejího samotného konce.  Dlouhotrvajícím potleskem posluchači plzeňské Besedy ocenili náročnou práci dirigenta a všech členů orchestru." 

"Že byl Stanislav Khristenko v extrémních dynamických špičkách díla klavír na krátké okamžiky orchestrem zcela pohlcen, vůbec nevadí, ba naopak to svědčí o tom, že interpreti i při vědomí koncertantního charakteru partitury dávají při modelování obrysů díla přednost obecně chápané hudební logice. Ve velmi dobrém světle se představila i Plzeňská filharmonie pod dirigentským gestem Tomáše Braunera. Ten zde, ve Dvořákově síni Rudolfína, nabídla svůj vlastní výklad. "

„Může se zdát, že výročí Února 1948 bylo v uplynulých dnech připomenuto více než dost – když se ale střízlivě podíváme, kolik původních kulturních akcí se k němu vázalo, bylo jich nemnoho. Mnozí mají sice jasný názor, že ten Únor 1948 byl zlo, ale příležitostí připomenout tehdejší události alespoň v základních souvislostech bylo méně, než se možná zdá. O to větší uznání si zaslouží koncert, který v úterý realizovala Plzeňská filharmonie ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Všichni pořadatelé dali do projektu to nejlepší, co mohli, a přímým přenosem se nakonec připojil i Český rozhlas 3 Vltava. Název koncertu parafrázoval heslo „čelem k masám“ – ale jeho hlavním obsahem bylo to, že se postavil čelem k nesnadnému tématu.“

„Plzeňská filharmonie mezi legendami klasické hudby. Prestižní ocenění Nahrávka roku v rámci cen klasické hudby Classic Prague Awards za rok 2017 získala v sobotu 20. ledna v Obecním domě v Praze Plzeňská filharmonie za své nové album Bohuslav Martinů – Kompletní dílo pro violoncello a orchestr.“

„I když těžištěm večera bylo spíše mluvené slovo, dramatičnost vyjadřovala přesvědčivě i stránka hudebního doprovodu. Plzeňská filharmonie pod taktovkou Jiřího Petrdlíka byla všem protagonistům citlivým rovnocenným partnerem a spolunositelem dramatického účinku. Na začátek koncertní sezóny tedy pro posluchače nevšední zážitek.“

„Orchestr pod vedením svého šéfdirigenta Tomáše Braunera zaujal od prvních tónů předehry svou barevnou hrou. Spolupráce s renomovanou sólistkou Michaelou Fukačovou byla příkladná, orchestr jí byl dokonalou oporou. V nádherné souhře se sólovým nástrojem vyznělo i dlouhé sólo primária orchestru Michala Sedláčka ve 3. části díla.“

"Též orchestr si ve svém doprovodu blýskl, zcela samozřejmě vyzněly všechny nástrahy Chopinovy instrumentace - výborně zahrál lesní roh úvod kódy ve 3. větě (Jan Šlégr), nádherným měkkým tónem hrál ve větě druhé protimelodii k sólu fagotista Václav Kapusta. Nadšený aplaus publika musel sólista kompenzovat přidáním alespoň jedné autorovy Mazurky. Ve druhé polovině večera polsuchači vyslechli vynikajícím způsobem provedenou Symfonii č. 6 Petra Iljiče Čajkovského. Zaujala zejména v provedení třetí věty, pochodu, který obsahoval obrovský náboj a byl proveden díky dirigentu Braunerovi ve vynikající souhře. Ne nezaslouženě proto při závěrečném potlesku šéfdirigent zvedal ze židlí výborně hrající jednolitivé nástrojové skupiny."

"Zasloužený úspěch Dvořákova veledíla Stabat mater na vynikající úrovni...Strhující krása hudby vedla posluchače k napjatému vnímání od prvních tónů k jásavému závěrečnému Amen svou geniální vynalézavostí v melodice, volbě barev zpěvných hlasů a orchestrálních nástrojů, v střídání ploch tichého zadumání a velkého zvuku. Šéfdirigent orchestru Tomáš Brauner vedl mohutný umělecký soubor v dokonalém přehledu a plasticitě celkového zvuku, výborně mu hrál soubor Plzeňské filhamronie jako celek i v partiích jednotlivých skupin a sólistů."

"Zářijový koncert měl znamenitou úroveň po všech stránkách...hra sólistky, americké houslistky Tai Murray, okouzlila všemi znaky světové houslistické elity...Plzeňská filharmonie za vedení svého šéfdirirgenta Tomáše Braunera podala výborný výkon, a to jak v ukázněných doprovodech sólistky, tak v dobře volených symfonických kompozicích G. Gershwina a našeho geniálního A. Dvořáka...Dirigent vedl orchestr k barvitému výkonu v promyšlených kontrastních plochách - od jemných pianissim po třaskavá forte...

"Lemur kata patří mezi neznámější druhy zvířat na Zemi...nechybějí samozřejmě ani v plzeňské zoo. Od počátku chovu se v Plzni narodilo již 16 mláďat, poslední tři v letošním roce. Samičí sourozenci jsou březnoví, sameček dubnový. Jména - Cecilka, Michaelka a Fil(harmoníček) jim vybrali plzenští filharmonici. Vlastního křtu se počátkem června ujala ředitelka Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová."

"Tanečník a choreograf Richard Ševčík, akademický sochař František Pelikán, firma Klotz a Plzeňská filharmonie jsou držiteli Umělecké ceny města Plzně za rok 2014. Cenu za významnou kulturní událost převzala Plzeňská filharmonie za koncert realizovaný k Roku české hudby 2014 v katedrále sv. Bartoloměje 2. listopadu 2014. Filharmonie tehdy uvedla Rekviem Antonína Dvořáka ."

"Orchestr hrál na své dobré úrovni, přesto je třeba opět vyzdvihnout kvalitu hráčů dechových nástrojů. Letošní sezóna Plzeňské filharmonie byla úspěšná vzhledem k bohaté návštěvnosti. Dnes už ustálené 4 abonentní cykly (dva symfonické, jeden spojující žánry a jeden určený dětem) značně rozšířily spektrum zájemců o její koncerty. V další sezóně, od září 2015, pak posluchače jistě opět čeká množství oblíbené i neznámé hudby v nepochybně dobrém provedení domácích i zahraničních umělců."

"Plzeňská filharmonie hrála skvěle! Všechna instrumentální čísla byla provedena se správným nasazením a stylovostí. Báječná byla zejména skupina žesťů. Výkon orchestru doplnil výborným výkonem americký dirigent Carl Topilow, jenž se zhostil také několika skvělých klarinetových výstupů."

"Filharmonici a jejich hosté excelovali...výborné výkony podali oba sólisté, a obě tělesa, Pražský filharmonický sbor a Plzeňská filharmonie, jim byla odpovídajícími partnery. Je dobře, že právě tento koncert byl vysílán přímým přenosem v rámci EBU na stanici Vltava a v dalších evropských rozhlasech."

"Plzeňská filharmonie v čele s dirigentem Janem Chalupeckým si podobně jako dětské publikum toto hudební odpoledne výborně užívala. Koncerty pro děti jsou v programech orchestru pevně zakotveny, přejme mu šťastnou ruku ve výběru a realizaci dalších podobných projektů."

"Plzeňská filharmonie byla sólistovi zcela rovnocenným partnerem, a to jak ve sweet jazzových úpravách swingových hitů, tak i doprovodech pop songů. K vrcholům večera lze ovšem bezesporu zařadit skvěle interpretačně zvládnuté provedení Bugatti stepu Jaroslava Ježka, tentokrát určenému pouze orchestru."

"Ačkoli Plzeňská filharmonie absolvovala mezi svátky vyčerpávající zahraniční turné a novoroční koncert v Plzni, vyrovnala se s orchestrálními party Koncertu i Symfonie s profesionální jistotou pod pevnou rukou hostujícího dirigenta, mezinárodně uznávaného Jana Schultsze, který strhl svým muzikálně vyzrálým výrazem."

"Sólové kvarteto se s pěvecky náročnými party vypořádalo se ctí, zejména po stránce výrazu. Vyzdvihnout je třeba výkon početného kompaktního sboru, jemuž sbormistr vtiskl silný oduševnělý výraz. Jako vždy doprovázela dílo s profesionální spolehlivostí Plzeňská filharmonie s Tomášem Braunerem. Do posledního místa zaplněná katedrála poděkovala dlouhotrvajícím potleskem všem, kteří se na této mimořádné údálosti podíleli, a zejména interpretům za hluboký zážitek."

"Orchestr citlivým a spolehlivým doprovodem sólistů výrazně spoluvytvářel přesvědčivé vyznění díla. V Čajkovského 5. symfonii se naplno projevily nejen pověstná flexibilita orchestru, posilněná o hráče ve smyčcové sekci, ale především výrazně stoupající umělecký profil mladého šéfdirigenta Tomáše Braunera, který se obsahově i výrazově náročné partitury zhostil s velkou dávkou osobnostní a muzikantské vyzrálosti. Úvod do sezóny byl tedy příslibem krásných posluchačských zážitků."

"Na taktovku vynikajícího Ronalda Zollmana reagoval orchestr spontánním výrazem, soustředěností, přesností a zvukovou kompaktností. Po odchodu Koji Kawamota se můžeme v příštích sezónách těšit, že tato mezinárodně uznávaná dirigentská osobnost se stane stálým hostujícím zahraničním dirigentem Plzeňské filharmonie."

"Ctižádostí dramaturgie je přivádět do Plzně na účinkování v jejích cyklech významné interprety - pěvce, instrumentalisty, dirirgenty i soubory....Koncert nadchl svými uměleckými výkony i celou atmosférou a vzbudil naději, že rostoucí úroveň a zajímavá dramaturgie Plzeňské filharmonie bude i v příštích letech plnit sály nadšenými příznivci symfonické hudby."

"Je třeba ocenit dramaturgii Plzeňské filharmonie, že dovede vedle tradičních koncertů s různorodou hudební náplní uvádět i večery se souborným tématickým zaměřením."

"Orchestr, který s obvyklým přehledem řídil dirigent Koji Kawamoto, podal opět jeden ze svých výrazných výkonů. V Lukášově kompozici vystoupili s velkým úspěchem saxofonisté sdružení v souboru Pigeon Saxophone Quartet...Byl to večer, jenž přesvědčil o bohatství české symfonické hudby."

"Již tradiční zvuková čistota, naprostá souhra orchestru tentokrát vedeného mladým hostujícím dirigentem Noamem Zurem přiměly publikum k dalším nadšeným ovacím."

"Dirigent uvedl dílo v plné plasticitě hudebních myšlenek a jejich propojení, výborný byl výkon orchestrálního celku i jeho skupin a sólistů. Dojem z večera byl jedinečný, bouřlivý potlesk svědčil o nadšení posluchačů."

" Vrcholem večera byla ovšem geniální hudba Mozarta....Obě sólistky přednesly své party s hudebním zaujetím a velkou muzikalitou...Orchestr potěšil znamenitou úrovní svého výkonu...Večer patřil k nejzdařilejším koncertům poslední doby."

„Orchestr podal výborný výkon jak ve svém celku, tak v sólových partiích, které přišly ke slovu zejména v půvabné Respighiho kompozici, zakotvené svou formou už v baroku a spojující tak kouzlo historické a moderní hudby. Dirigent právem vyzýval sólové hráče i nástrojové skupiny, aby se vstoje poděkovali aplaudujícím posluchačům.“

„Plzeňská filharmonie se pod taktovkou svého šéfdirigenta Koji Kawamota s touto hodinu trvající symfonií vyrovnala naprosto přesvědčivě. V díle náročném hráčsky, obsahově i výrazově podala zcela mimořádný až fascinující výkon.“ (D. Šostakovič – Symfonie č. 10 e moll, op.93)

"Je třeba opět vyzdvihnout schopnost šéfdirigenta filharmoniků Koji Kawamota proniknout hluboce do obsahu a struktury skladby a svou vizi přenést do práce s orchestrem, který pod jeho vedením podal vynikající výkon."

„Orchestr předvedl s profesionální jistotou stylovou různorodost – měkké nástupy a plastický zvuk v Ravelovi, pregnantnost a spíše komorní pojetí v Beethovenovi a v Šeherezádě bravurnost a kompaktní zvuk ve všech nástrojových sekcích. Vynikající byly sólové výkony orchestrálních hráčů, zejména náročný houslový part koncertního mistra Vlastimila Koberleho. Dirigent Koji Kawamoto výrazově odlišil charakter jednotlivých skladeb s plným muzikantským porozuměním a pevnou rukou.“

„Poprvé hostoval u Plzeňské filharmonie ruský dirigent Mark Kadin, který už získal řadu úspěchů ve své vlasti i v zahraničí. (…) Dirigent si zřejmě dobře rozuměl s orchestrem, pod jeho zřetelnými a pevnými gesty zněla hudba velmi plasticky ve zvukově narůstajících vlnách. V interpretačně velice náročné skladbě byla exponována častá sóla jednotlivých nástrojů, jejich střídání a návazností se zhostili členové orchestru na výbornou.“ (A. Skrjabin – Symfonie č. 2 c moll, op. 29)